Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Genitorturers - Blackheart Revolution

GenitorturersBlackheart Revolution

Bhut13.11.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Kus Mansona, kus Zombieho, kus sebe sama a je to. Elektro metal jak má být. Prostě paráda bez žádných kudrlinek.

Americká industriálka GENITORTURERS se po pěti letech vrací s novou deskou „Blackheart Revolution“. Kapela se odvrátila od svého starého labelu Dreamcatcher / SPV a svou tvorbu svěřila novému Season Of Mist. Novinka nese charakteristické rysy této skupiny. Elektronika, industrial, metal a výtečné refrény. Nejlépe lze jejich hudební styl přirovnat k tvorbě Marilyna Mansona, konkrétně jeho zhruba prostřednímu období (jelikož současná tvorba je mizerná a vyměklá). Na této desce se kapela nese v duchu minulého výborného alba „Flesh Is The Law“. Svérázná zpěvačka Gen stále ukazuje svou dobrou kondici v různorodých vokálních plochách. Zejména pak drsnější partie jejího hrdla dávají muzice správný šmrnc (samozřejmě společně i s partiemi jejího těla). Kapela na desce jede své střední, místy až pochodové tempo s občasným zvolněním. Nový počin není sice tolik dynamický, co by jeho předchůdce, ale i tak si drží své pevné místo. Bohužel deska nemá čím překvapit. Jednotlivé skladby jsou neustálým omíláním klasických postupů a obdobou starší tvorby. Jediné co album pozvedává výše, jsou jeho vykrášlené refrény.

 

Otvírák desky je píseň Revolution. Od samého začátku poměrně šlapavá a dává najevo nepřeberné množství elektronických prvků, kterými se kapela pyšní. Ve vydařeném refrénu zaznívají téměř až punkové linky. Dvojku rozeznívají honosné bicí, které se ve svém osobitém tempu nesou celou skladbu. Dalším znakem této záležitosti zůstává roztleskávací refrén. Trojka Devil In A Bottle patří mezi zdařilejší kousky, jež se na placce ocitly. Má kvalitní riff, úměrné tempo a výborný refrén. Chvílemi mi hudba téměř připomínala starší tvorbu německých Rammstein kloubící se, se skoro až punk rockovou náladou. Čtyřka má povedený začátek a takový chytlavý, nebojím se říci, heavy metalový refrén. V následující skladbě se posluchačovi dopřeje trocha zvolnění. Písnička obsahuje moderní popové prvky a ukrývá celkem chytlavý refrén. Take It se svou strukturou dere na povrch s ambicemi stát se hitovkou desky. Příjemné pasáže s kvalitním refrénem. Jistá změna přichází se sedmým kouskem Confessions Of A Blackheart. Co se týče hudby, ta by se dala nejlépe přirovnat k ambientu. A její refrén mi nemálo připomněl skupinu, která si nechává říkat Spectrum-X. Celkový nádech písně má temný podtext a až nervózní pojetí refrénu. Cum Junkie nastoupila koneckonců tvrdě s industriální tváří. Není pochyb o jejím techno rytmu a diskotékovou omáčkou. Předposlední věc je dalším pomalejším stvořením alba. Ukrývá v sobě tajemnější, gotičtější atmosféru. Závěr desky vytváří veselejší kousek Tell Me. Má obvyklé rockové postupy s melodickým refrénem.

 

Závěrem lze říct, že to nebylo zas tak hrozné. Takový lepší průměr. Ovšem svou starší tvorbu kapela nijak nepřeválcovala. Statečně se drží v dobrém středu.   


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky