Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
God Defamer - Relics

God DefamerRelics

Garmfrost1.11.2014
Zdroj: CD v jewel case (# GP 018), promo od vydavatele
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Energická, vrstevnatá a pořád ostře metalová je nová nahrávka slovenských God Defamer

Sáhnout po nové desce slovenských deathers God Defamer mě nedonutila touha poznat něco nového, neznámého. V současném období sice vychází zásadní alba, tudíž nikterak nestrádám, ale zájem ve mě probudila přítomnost legendy slovenského death metalu Reného Blahušiaka, svého času to člena Dementor.

 

Čekajíc porci brutálního masakru, dostalo se mi sotisfikované nálože propracované, variabilní a hlavně moderní muziky. V souvislosti s God Defamer se hovoří o progresivním death metalu, což není úplně přesné, protože kapely rozvíjející hudbu znějí přeci jen jinak. Chtělo by se namítnout, že progrese může znít jakkoliv, je-li progresí, ale já na „Relics“ žádné novátorství, žádný umělecký vývoj neslyším. Na druhou stranu je „Relics“ nahrávkou precizní a kvalitní. Technické vychytávky všech instrumentalistů a vynikající výkony všech zpěváků hovoří o velice slibné sbírce moderního metalu.

 

Docela mě překvapil zvukový kabátek „Relics“, který obstojí i před přísnějším pohledem. Je možné, že pro svou čistotu neosloví undergroundové příznivce, ale pro ty jsou God Defamer stejně moc moderní a neortodoxní. Osobně bych přivítal trochu začernalejší zvuk, ale to už by nahrávka vyzněla úplně jinak, než GD zamýšleli a chtěli. Takže nekecejme do božího záměru a kochejme se daným.

 

Kapela se na své nové nahrávce nesvazuje žádnými mantinely. Hlavní roli má ostrý death metal, který je ale rozvíjen thrash / corovou současností, pestrými melodiemi, kterým pomáhá učinkování vícero zpěváků. Sólového growlera Petera Hiju doplňuje několik různorodých hostí se zajímavým výsledkem. Pěvecká rovina je opravdu bohatá, možná i víc než hudba samotná. Všechny ty hluboké řevy, čisté zpěvy i hardcorové křiky nepůsobí jako bleší cirkus. Je evidentní, že si dali kluci velkou práci a s každičkým detailem si pohráli. Je možné, že necvičenému uchu připadne devíti složková pestrá paleta místy jako chaos, ale dáte-li si tu práci a rozklíčujete různá zákoutí, dostane se vám prvotřídní muziky.

 

V hlavě mi víří nejsilnější momenty, kdy rockový refrén přechází v melodické trylkování á la In Flames či At the Gates. Pravdou je, že sice jsou tyto momenty nejhlasitější, ale GD má základ v death metalu brutálnějšího střihu a často zde dominuje jeho technická podoba s dotekem např. takových Suffocation (příměr berte orientačně). Žel, když si zvyknete na příval těžkých riffů a zahuštěné atmosféry, rozjedou se pánové do Francie, kde si kapely dělají, co chtějí a do svých nářezů vetkávají nejrůznější odbočky. To stejné a možná i mnohem bolestnější je opačný pohled, kdy z kapely doslova tryskají rozervané emoce, všem tečou slzy dojetí a náhle jako bouřkový mrak zakryje smutnou krajinu a změní ji k nepoznání.

 

Dobrodružného posluchače asi pobobné zlomy naplní nadšením, ale citlivějšího nebo naopak těžkopádnějšího člověka tyto skoky asi rozladí, odradí, zapudí. Tudíž záleží, do jakého tábora se pasujete vy a dle toho se desce buď vyhněte, nebo se na ni vrhněte. Osobně jsem rád, že něco podobně umělecky bohaté, vylezlo z našich (slovenské bratry beru stále za spřízněné duše) luhů a hájů. Miluju, když i s několikátým poslechem objevím něco nového, co jsem zatím nezaregistroval. „Relics“ je deskou právě takovou. Vrstevnatou, naplněnou úžasnými momenty až po okraj. Možná bych se pro příště vyhnul až přílišnému opisování od svých vzorů a vydal se na vlastní stezku. God Defamer má co nabídnout a tuším, že ještě překvapí.

 

God Defamer CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky