Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
God Is An Astronaut - Epitaph

God Is An AstronautEpitaph

Symptom31.7.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Albu, inspirovanému smrtí, post-rocková fazóna sluší a kapela ze sebe dokázala dostat slušný materiál s dynamickými zvraty, ale…

Jakkoli nemám pochybnosti o zdatnosti kapely jako takové, schopnost zasáhnout všechny nadále zůstává výsostnou výsadou smrti. Do říše bez času a prostoru mě již osmá řadová deska Epitaph (2018) zavedla, prakticky vzato, jen skladbou Mortal Coil. Ta je výkladní skříní nahrávky a také vzorem, kde by to zbývajícím skladbám slušelo nejlépe. I tak přinášejí post-rockeři God Is An Astronaut ze své irské domoviny zdařilou setbu instrumentální rockové hudby.

 

K nové porci hudby přistupuji bez předsudků, jako nepopsaný list papíru. S kapelou jsem před dávnými lety měl neúspěšnou, dnes už zapomenutou zkušenost a od té doby nic. Trio předcházejí zvěsti o legendách a matadorech žánru, a aniž bych chtěl význam zasloužilých členů scény jakkoli snižovat, slyším sice dobře udělané, ale ne více než lehce nadprůměrné dílo. S hudbou je totiž ten problém, že v rámci každého žánru lze dosáhnout mistrovství, přičemž ne každý ho uslyší a patřičně ocení…

 

Pojďme si říct, že již zmíněná dvojka Mortal Coil by mohla mít dobrý zásah a nejširší rozkročení mezi posluchači napříč žánry. Má atmosféru, důraz, tempo a v celkové stopáži 45 minut je pro mě tím nejatraktivnějším. V úvodní a zároveň titulní skladbě Epitaph představí God Is An Astronaut celou paletu svého post-rockového repertoáru v odstínech od standardního brnkání až po přísnější zvuk elektrické kytary, nechybí ani ambientní poloha a vkusné hrátky s elektronikou.

 

Ambient a zvukomalba obecně jsou zde celkem téma. Album je z větší části laděné do klidné kulisy k rozjímání nad pomíjivostí všeho. Rozmanitost přitom nehledejte na straně nástrojů, ale spíše v množství zhudebněných nálad, kterých je tu dostatek pro všechny. Melancholickou touhu po něčem vzdáleném vyjadřuje pátá Komerobi a svádí při tom boj mezi elegancí minimalismu a malým množství nápadů na velké ploše. Sedmička Oisín pracuje s podobným, ale lépe vyfutrovaným scénářem, a jestli má k něčemu blízko, jsou to Sigur Rós. Šestá Medea nejprve promlouvá řečí atmosférické hudby, linoucí se zpoza mlhoviny halící nekonečno, jejíž závoj v druhé polovině rozetne erupce zkreslených kytar. Winter Dusk/Awakening má své chvíle "pro" ve formě dobrých nápadů a "proti" za jejich nedotažení. Působí tak trochu jako dlouhé intro svižné čtyřky Seance Room.

 

Obálka desky z pera francouzského hudebníka a grafika, Fursyho Teyssiera, dobře vystihuje téma desky, kterým je tragická smrt bratrance hlavních protagonistů, dvojčat Nielse a Torstena, ve věku pouhých sedmi let. Apelativní motiv vykreslující duši zemřelého na "druhé straně" sice nápadně připomíná práci pro Alcest, ale takových bran bylo, je a ještě bude hodně.

 

Je to především dlouhá chvíle, která při poslechu vzniká a může nudit. Příznivci kytarového ambientu ve stylu amerických Hammock zaplesají, matematiky zamrzí nedostatek energických pasáží a pokud jde o kytarové vzrušení tvrdšího ražení, tak s tím se šetřilo asi nejvíce. Pochopitelně, že je ve hře zamyšlení nad dlouhodobým vývojem kapely a potřebou zpracovat dané téma tímto konkrétním způsobem. Proč by ne, anomálie v diskografii jsou koneckonců vítaným zpestřením a nemám problém uvěřit, že tohle šlo zevnitř.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky