Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jakkoli nemám pochybnosti o zdatnosti kapely jako takové, schopnost zasáhnout všechny nadále zůstává výsostnou výsadou smrti. Do říše bez času a prostoru mě již osmá řadová deska Epitaph (2018) zavedla, prakticky vzato, jen skladbou Mortal Coil. Ta je výkladní skříní nahrávky a také vzorem, kde by to zbývajícím skladbám slušelo nejlépe. I tak přinášejí post-rockeři God Is An Astronaut ze své irské domoviny zdařilou setbu instrumentální rockové hudby.

K nové porci hudby přistupuji bez předsudků, jako nepopsaný list papíru. S kapelou jsem před dávnými lety měl neúspěšnou, dnes už zapomenutou zkušenost a od té doby nic. Trio předcházejí zvěsti o legendách a matadorech žánru, a aniž bych chtěl význam zasloužilých členů scény jakkoli snižovat, slyším sice dobře udělané, ale ne více než lehce nadprůměrné dílo. S hudbou je totiž ten problém, že v rámci každého žánru lze dosáhnout mistrovství, přičemž ne každý ho uslyší a patřičně ocení…

Pojďme si říct, že již zmíněná dvojka Mortal Coil by mohla mít dobrý zásah a nejširší rozkročení mezi posluchači napříč žánry. Má atmosféru, důraz, tempo a v celkové stopáži 45 minut je pro mě tím nejatraktivnějším. V úvodní a zároveň titulní skladbě Epitaph představí God Is An Astronaut celou paletu svého post-rockového repertoáru v odstínech od standardního brnkání až po přísnější zvuk elektrické kytary, nechybí ani ambientní poloha a vkusné hrátky s elektronikou.

Ambient a zvukomalba obecně jsou zde celkem téma. Album je z větší části laděné do klidné kulisy k rozjímání nad pomíjivostí všeho. Rozmanitost přitom nehledejte na straně nástrojů, ale spíše v množství zhudebněných nálad, kterých je tu dostatek pro všechny. Melancholickou touhu po něčem vzdáleném vyjadřuje pátá Komerobi a svádí při tom boj mezi elegancí minimalismu a malým množství nápadů na velké ploše. Sedmička Oisín pracuje s podobným, ale lépe vyfutrovaným scénářem, a jestli má k něčemu blízko, jsou to Sigur Rós. Šestá Medea nejprve promlouvá řečí atmosférické hudby, linoucí se zpoza mlhoviny halící nekonečno, jejíž závoj v druhé polovině rozetne erupce zkreslených kytar. Winter Dusk/Awakening má své chvíle "pro" ve formě dobrých nápadů a "proti" za jejich nedotažení. Působí tak trochu jako dlouhé intro svižné čtyřky Seance Room.

Obálka desky z pera francouzského hudebníka a grafika, Fursyho Teyssiera, dobře vystihuje téma desky, kterým je tragická smrt bratrance hlavních protagonistů, dvojčat Nielse a Torstena, ve věku pouhých sedmi let. Apelativní motiv vykreslující duši zemřelého na "druhé straně" sice nápadně připomíná práci pro Alcest, ale takových bran bylo, je a ještě bude hodně.

Je to především dlouhá chvíle, která při poslechu vzniká a může nudit. Příznivci kytarového ambientu ve stylu amerických Hammock zaplesají, matematiky zamrzí nedostatek energických pasáží a pokud jde o kytarové vzrušení tvrdšího ražení, tak s tím se šetřilo asi nejvíce. Pochopitelně, že je ve hře zamyšlení nad dlouhodobým vývojem kapely a potřebou zpracovat dané téma tímto konkrétním způsobem. Proč by ne, anomálie v diskografii jsou koneckonců vítaným zpestřením a nemám problém uvěřit, že tohle šlo zevnitř.