Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
God Is An Astronaut - Epitaph

God Is An AstronautEpitaph

Symptom31.7.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Albu, inspirovanému smrtí, post-rocková fazóna sluší a kapela ze sebe dokázala dostat slušný materiál s dynamickými zvraty, ale…

Jakkoli nemám pochybnosti o zdatnosti kapely jako takové, schopnost zasáhnout všechny nadále zůstává výsostnou výsadou smrti. Do říše bez času a prostoru mě již osmá řadová deska Epitaph (2018) zavedla, prakticky vzato, jen skladbou Mortal Coil. Ta je výkladní skříní nahrávky a také vzorem, kde by to zbývajícím skladbám slušelo nejlépe. I tak přinášejí post-rockeři God Is An Astronaut ze své irské domoviny zdařilou setbu instrumentální rockové hudby.

 

K nové porci hudby přistupuji bez předsudků, jako nepopsaný list papíru. S kapelou jsem před dávnými lety měl neúspěšnou, dnes už zapomenutou zkušenost a od té doby nic. Trio předcházejí zvěsti o legendách a matadorech žánru, a aniž bych chtěl význam zasloužilých členů scény jakkoli snižovat, slyším sice dobře udělané, ale ne více než lehce nadprůměrné dílo. S hudbou je totiž ten problém, že v rámci každého žánru lze dosáhnout mistrovství, přičemž ne každý ho uslyší a patřičně ocení…

 

Pojďme si říct, že již zmíněná dvojka Mortal Coil by mohla mít dobrý zásah a nejširší rozkročení mezi posluchači napříč žánry. Má atmosféru, důraz, tempo a v celkové stopáži 45 minut je pro mě tím nejatraktivnějším. V úvodní a zároveň titulní skladbě Epitaph představí God Is An Astronaut celou paletu svého post-rockového repertoáru v odstínech od standardního brnkání až po přísnější zvuk elektrické kytary, nechybí ani ambientní poloha a vkusné hrátky s elektronikou.

 

Ambient a zvukomalba obecně jsou zde celkem téma. Album je z větší části laděné do klidné kulisy k rozjímání nad pomíjivostí všeho. Rozmanitost přitom nehledejte na straně nástrojů, ale spíše v množství zhudebněných nálad, kterých je tu dostatek pro všechny. Melancholickou touhu po něčem vzdáleném vyjadřuje pátá Komerobi a svádí při tom boj mezi elegancí minimalismu a malým množství nápadů na velké ploše. Sedmička Oisín pracuje s podobným, ale lépe vyfutrovaným scénářem, a jestli má k něčemu blízko, jsou to Sigur Rós. Šestá Medea nejprve promlouvá řečí atmosférické hudby, linoucí se zpoza mlhoviny halící nekonečno, jejíž závoj v druhé polovině rozetne erupce zkreslených kytar. Winter Dusk/Awakening má své chvíle "pro" ve formě dobrých nápadů a "proti" za jejich nedotažení. Působí tak trochu jako dlouhé intro svižné čtyřky Seance Room.

 

Obálka desky z pera francouzského hudebníka a grafika, Fursyho Teyssiera, dobře vystihuje téma desky, kterým je tragická smrt bratrance hlavních protagonistů, dvojčat Nielse a Torstena, ve věku pouhých sedmi let. Apelativní motiv vykreslující duši zemřelého na "druhé straně" sice nápadně připomíná práci pro Alcest, ale takových bran bylo, je a ještě bude hodně.

 

Je to především dlouhá chvíle, která při poslechu vzniká a může nudit. Příznivci kytarového ambientu ve stylu amerických Hammock zaplesají, matematiky zamrzí nedostatek energických pasáží a pokud jde o kytarové vzrušení tvrdšího ražení, tak s tím se šetřilo asi nejvíce. Pochopitelně, že je ve hře zamyšlení nad dlouhodobým vývojem kapely a potřebou zpracovat dané téma tímto konkrétním způsobem. Proč by ne, anomálie v diskografii jsou koneckonců vítaným zpestřením a nemám problém uvěřit, že tohle šlo zevnitř.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky