Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Astronauti se rádi dotýkají Slunce. A když už není ta možnost, tak se aspoň proletí vesmírem a každý okamžik strávený v nekonečném prostoru si dobře pamatují. Nejinak je tomu s touto irskou kapelou. Ta si svou hudbou vyloženě prolétává nad našimi hlavami a užívá si vlastní svobodu. Nejvíce nám tuhle skutečnost dokazovala na svých prvních nahrávkách. Pak přišlo lehké okoukání se a pár dostaveníček na obláčku s nápisem "nuda", ale minulá deska "Origins" tento mráček zase rozfoukala. GIAA na ní výrazněji zakoketovali s elektronikou, s roboticky rozostřeným dialektem promluvili z výšin a když už se dostali až k nám na Zemi, nebyli to lidé jako my.

Na novince má tento přístup ovšem útrum. Energická rošáda s rytmy a pozitivní nálada jsou ty tam, kapela se zahloubala do svých vnitřně položených otázek a hledá na ně odpovědi. Přemítá nad rozdíly a věčnou cestou, která od sebe dělí Slunce a Temnotu a vše je tak nějak vážnější. Na škodu to jistě není, ale odvaz znamenající víc života jak umírání vzal za své, takže jsme rázem blíž variantě číslo dvě. GIAA zvolili prověřenější cestu, i když i během ní lze posbírat mnoho hezkých chvilek. Na ty jsou ostatně tihle pánové machři. Atmosféra je znovu poutavá a zase se díky ní dostaneme hodně daleko od reality. A to se mnohdy vyplatí a hlavně sluší udělat.

Celkově je novinka takovým minisoubojem mezi silnými a uspávacími pasážemi. Někdy nám kapela jakoby usnula pod rukama, aby nakonec procitla a vylétla zpátky po směru slunečních paprsků. Ona zamyšlená nálada je zkrátka důkladná, někdy až moc. GIAA se dostávají až na chill-outovou vlnu (Obscura Somnia, ale klidně i Finem Solis) a nechají se unášet smíření a unavení mimo tento svět. Je milé je takto slyšet a ti s lepší představivostí je i dobře uvidí. Pokud se ale budeme chtít bavit o energii a síle šlápnout na pedál, musíme spíš do první poloviny alba (Agneya, Vetus Memoria). Druhá polovina novinky je o něco tišší a staženější do sebe, což sice popírá rozjetá věc "Centralia", ale původní dojem nijak nevyvrací. Postupem času se více a více zavírají oči a tělu se chce spát. Ano, spát...

Abychom se dobrali nějakého rozhřešení, tak nám GIAA připravili méně zajímavou projížďku jak minule, ale pořád je z čeho brát a užívat si přitom mimořádné chvíle. Jen jich není tolik a vše více splývá do jednoho smutnějšího přemítání. Jinak tahle sámoška na pocity pořád funguje, spokojenost je stále na místě, jen není tolik výrazná a v mém případě ani nemůže být. Ale co..., GIAA jsou sví, to jim nikdo neodpáře a skutečnou pravdu hledej "tam venku".