Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Godflesh, samotné velitelství industrialu od konce osmdesátých let, zcela zásadní sound, moře následovníků a obdivovatelů. Britská průmyslová velmoc, na kterou lze stačit ve dvou lidech a řídit všechny páky. Godflesh dali metalovému světu hodně, dali mu industriální metal. Tahle všechna slova by měla být samozřejmost, ale stejně mám potřebu je připomínat. A klidně tak budu činit s každou další novou deskou kapely. Ta letošní má číslo devět a nechci se pouštět do debat, jestli je to málo nebo moc. Je to tak akorát. Specifický zvuk božského bucharu je dávno vyprofilován. Někdy se nese ve více experimentální, anebo atmosférické rovině (viz. výborné předchozí album Post Self), a někdy zase drtí kosti a kydá špínu. Podrývá důstojnost. Novinka Purge je v tomto ohledu typickými Godflesh až na půdu. Její hybný mechanismus stíhá obojí. Můžeme ji tak v klidu chápat jako oslavu soundu této dvojice. Nebo jako rozvinutí konceptu započatého v roce 92 na albu Pure. Srovnávat Pure a Purge, tehdejší a dnešní produkci a materiál vůbec, to je také činnost, ke které nás Godflesh navádí.

Pánové Green a Broadrick nechávají nové album většinu času rozverně tančit v až hip-hopových rytmech, což je pro kapelu díky minulosti klasika. Oproti tomu je ale Purge hlavně těžká clona na mysli, temná a ubíjející strojařina. Hledat v ní jen deprese však nestačí. V tom surovém válcování je dobré najít víc schopnosti a tahů, jak ji vyhánět z hlavy. Aspoň na chvíli se objevit na dobře větraném místě, odkud je vidět dál, než jen do chladného provozu. Buchar vládne, ale neovládá ho buran. Má ho na dohled řídící jednotka, která vysílá skladby jako Permission a The Father, které jsou tu pro nás roztančené snílky, jimž zároveň není dopřáno vyprostit se ze zajetí fabriky. Stojíme jen kousek dál a čekáme, kam až nás tentokrát mechanismus Godflesh nechá jít. A nebude to daleko. Od toho jsou na Purge zase skladby jako Mythology Of Self nebo Lazarus Leper. Temné tryzny, co probouzí démony v hlavě a v nízkých otáčkách klepou syrový industrial doom.

Godflesh na svém novém albu nemají v popisu práce posouvat, co už posunuté je. Po této stránce volí standardní přístup. Klidně říkejme rutinní. Je dobré si ale všímat, jak se jednotlivé kompozice chovají a jak se neúprosný zvuk alba dokáže měnit. Pokud si dám vedle sebe dvě předchozí desky, tedy A World Lit Only by Fire a Post Self, novinka je jednoznačně blíž první jmenované. Dává nám znovu na vědomí sílu a priority Godflesh. Dbá na to, aby nám její zvuk dlouho rezonoval v uších a svou bezvýchodností pomalu a dlouze zašlapával do země. Aby bylo těžké znovu vstát a pustit se do toho znovu. O to větší je ale výzva to neustále dělat.

Už úvod alba v podobě skladeb Nero a Land Lord pošle do mozku povel, že to bude nekompromisní, ale taky rozhýbaná šichta. Nejde jenom stát na místě a čekat až nás to ubije. Godflesh už zkraje alba ukazují, že umí pořád poslat ven skladby, co mají do unylosti daleko a předvádí industrial první jakosti. Land Lord je ten typ skladby, který nejde jen tak vyndat ze sluchátek. Na to je příliš dominantní. Tu surovou a depresivní náladu alba hrne před sebou, umírat pod silou bucharu se nebude, tempo je rychlejší než na zbytku alba. Tedy kromě až zvesela nakoplé Permission. To je hlavní příspěvek, kdy studený stisk alba na oko povolí a dopředu se dostane svěží vzduch. A když říkám dopředu, tak to je ten směr kudy se tahle věc vydala. Kolem moc nehledí, i když je okolí tmavé a slizské. Celkový pocit drtivosti ale převládá, o tom není sporu. Houpavé, rytmické a roztěkané drtivosti.

Army Of Non se kroutí kolem jedné smyčky tak dlouho, až ji nadobro zadusí. Ta nemožnost se nadechnout je pro album stejně stěžejní, jako chuť to zkoušet. Aby nám na jeho konci zůstal pocit, že na překonání té tíhy jsme moc malí. Urputnost a zmar drží otěže. A pomalé nakřáplé tempo, chrastící staré soukolí. Ten zmar vrcholí v samém závěru desky, kde se skladba You Are the Judge, the Jury, and the Executioner sice vymaní z převahy riffů, ale depku si ve své vyklidněné dušičce nese zralou na doktora. Purge je temná, místy až zlá deska. To platí především. To, že na ní Godflesh umí tančit s bruskou v ruce je další věc. Každopádně u mě novinka během přibývajících poslechů o dost narostla. Vyřadila ze hry dojem, že se jede příliš na jistotu. Zmohutněla a zjednala si respekt. Žádného odvaru se z dílny Godflesh nedočkáme. Pořád to tepe a tepe to silně. Krutě a sebevědomě.