Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je pravda, že názor uvedený ve verdiktu není úplně z mé hlavy. Jsou to dvě věty, na které jsem v trochu jiném znění už někde narazil. Jde o to, že v souvislosti s novinkou Godflesh jsou pro mě slova těchto dvou vět zcela klíčová. A důležitý je jejich význam, ne forma. Post Self je druhým albem po probuzení kapely z věčného spánku a zároveň prvním, které skutečně žije svým vlastním životem.

Předchozí deska A World Lit Only by Fire uměla skvěle definovat přínos kapely jako stěžejní, ale tím to také končilo. Nějak nám při tom ruchovém sebemrskání zapomněla vyložit na stůl všechny své karty. Byla to nekompromisně natlakovaná nádoba, která cákala olej a kterou jsme všichni v ten moment chtěli. A dostali jsme ji. Teď ovšem vyšlo album, které chtěli samotní Godflesh.

Nejprve se zdá, že je Post Self nahrávkou dvou tváří. Ta první vyprchá poměrně záhy po prvních čtyřech skladbách, které evokují první dvě alba kapely a poctivé staré industriální časy. Pak se děj záhadně (a zásadně) zlomí a Godflesh podnikají mnohem klidnější a atmosféričtější kroky, jak svůj léty provařený sound dostat na další úroveň. Docela prostá definice a v jistém povrchním směru i pravdivá. Úplně v pořádku ale není.

Novinka je ve skutečnosti kombinací různých časů kapely, které by původně Godflesh ani patřit nemusely. Je zřejmé, že v úvodu alba se znovu otevírá všechen ten birminghamský průmyslový odpad a hlučí si to podobně jako v časech Pure, ale dál si kapela hoví v hledání nových spojitostí. Takových, po kterých dosud sice směle mžourala, ale ve skutečnosti si své ranky hojila prostřednictvím dalších projektů.

Nejpodstatnější je ovšem jedno - Post Self je albem, které si režíruje svůj vlastní osud a nelpí na tom, co tomu všichni řeknou. Není to stádovitá kumulace všeho, co dělá Godflesh Godflesh, ale ambiciózní nahrávka, kterou lze právem označit jako experimentální a hlavně jako schopnou manévrovat a pojmout všechny elementy za své. Nejsou přece nové, vždycky tu nějakým způsobem byly a daly se předvídat.

Godflesh pak velmi pikantně plní vše v jednu náladově bohatou a přitom pořád děsivě rezavou trubici vedoucí kolem louky za fabrikou, která patří například také Jesu, ale tohle berte jen jako jednu z berliček, protože i na postupy typičtější pro Jesu se dostane. Ovšem také na ty další, třeba z Justinovy sólové tvorby. A ne jednou.

Post Self je ve svém poslání průkopnické album tím, jak spojuje typické industriální hradby Godflesh s těmi, jež je dělají zajímavějšími. Je to pomalá, těžká a hodně atmosférická deska plná vzduchu a děr v plotě. Je to živější varianta z popela vzešlé kapely, jejíž dny nejsou ještě zdaleka sečteny.