Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od našich východních bratří se mi na stůl dostalo slušně temné a našlapané album Locus Damnatorum. Bez hlubších znalostí jsem se do něj ponořil a nechal se unášet jeho surovou energií. Kapela Goholor vznikla už v roce 2010, já však o ní slyším asi poprvé a nebudu sám. Nepamatuji si logo z plakátů, neslyšel jsem v Penny šeptat důchodce o proslulých neřestech. Kariéra se zřejmě prolínala s dalšími projekty, ve kterých tihle čerti působili, mohlo se dít mnoho věcí nepřejících hudbě. Avšak kdo má na rozdíl ode mě lepšího pamatováka a pravidelně navštěvuje náš zin, mohl zaznamenat, že Krusty v roce 2016 rozebral jejich čtyřskladbové EP In Saeculi Obscuris a hodnotil lehce nad průměrem. Takže pro někoho půjde o již známé jméno a teď se tedy podíváme na velmi opožděný debut sápající se do skulin veřejného dění.  

Album udeří bez varování, okamžitě nás stáhne do víru rychlého a démonického metalu. Žánrově bych ho usadil na hranicích death metalu a blacku, do pásma bez jednoznačné dominance, snad jen mrtvolný puch přitahuje častěji pozornost na stranu kovu smrti. Stejně tak hluboký zvuk black metalu moc nenahrává a murmurová hysterie zůstává v krajině nesplněných přání. Přesto je album temné a kytarové linky i v podladěném módu hoblují regály plné okultních propriet. Hudební masa je hutná, zvuk budí dojem těžké hmoty rozpohybované nad únosnou mez. Není ale nijak složité rozeznat jednotlivé nástroje a sledovat melodickou linku. Na masivních rifech jsou naroubovány kytarové vyhrávky, které mají hodně podobného s kolumbijskými blackers Inquisition. Nejen zvukem, ale i melodicky jde o příbuznou sortu zvláštních, melancholicky černých (nevím, jak lépe to nazvat) motivů, které se mi strašně líbí. Cítím upřímnou fascinaci temnotou a snahu jí sloužit. Jestli se takhle Goholor hodlají vyrovnávat s blackovými vlivy, pak proti výsledku nic nemám. 

Převládá rychlost, průrazné tempo nedává posluchači moc šancí k planému tlachání. Některým skladbám prospívá střední rytmus, ale nejde o žádné bum – čvach. Bubenický výkon považuji za jeden z nejzajímavějších, co jsem měl poslední dobou možnost slyšet a Locus Damnatorum je díky němu velmi rozmanitou nahrávkou. Skladby obsahují technické figury, které cílí na obdivovatele složitějších struktur. Překvapilo mě, kolik zajímavých nápadů album nabízí. Goholor mají vyvinutý cit pro detail, kterým umí šikovně změnit náladu během okamžiku. Slyšet je to třeba ve skladbě Divine Blood Invocation. To je svižná a divoká písnička, která se okolo čtvrté minuty změní v pomalejší, atmosférický dojezd. O tyhle rytmické změny zakopávám každou chvíli a podobné to je i s lehkými falšemi, kdy se tón sveze po ostří nože a zajódluje. To jsou ty drobné, „inkviziční“ nápovědy, které album dělají tak voňavým. Hodně dělá samozřejmě zvuk a tady je potřeba ocenit volbu švédského studia Necromorbus. Výsledkem je masivní, plnotučný a současně krásně čitelný metal, ke kterému se posluchač rád vrácí.

Těžko a zbytečno hledat slabiny, protože všechny skladby považuji za víc než dobré. Snad jen Last Groan Devoured By Death by mohla být kratší, těch osm minut už je fakt dlouhých. Protože jako všude i zde platí, že někde by člověk podle vlastního vkusu přidal, jinde ubral, tam by změnil barvu. Nicméně tohle je silně nadprůměrné album.