Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Celá řada nespokojených bubáků míchá ve svých dílnách elixíry netušených chutí, ale je dobré se čas od času obrátit k vyzkoušeným věcem a k přímočařejšímu sdělení. Ono to o té síle v jednoduchosti mnohdy platí. Začátky Gohrgone spadají do roku 2012. Debutní album A Divinis si na vlastní triko vydali před dvěma roky a nyní přicházejí s druhým albem nazvaným Finis Ixion, které už má pod patronátem francouzský label Great Dane Records. Kapela na něm pokračuje ve zkoumání řecko/římské mytologie.

Přes očekávaný příval emocí a majestátu zůstávám překvapivě na suchu. Finis Ixion spíš připomíná vystřelený projektil, který se nekompromisně řítí ke svému cíli a nenechá se ovlivnit nepříznivou meteorologickou situací. Jeho úzce zaměřená trajektorie vylučuje existenci jakékoliv silnější atmosféry, což by člověk u mytologických témat jaksi očekával. Tady se veškeré kouzlo nalézá ve hmotě, v hustotě materiálu a střídajícím se rytmu, který buď hustě kropí jako kulomet, nebo zvolna a s rozkoší odsekává hlavice antického sloupoví. Líně tekoucí Styx a převozníka lehce připomene krátké intro, ale pak už začne pulzovat nádherná motorárna v tradici nejlepšího death metalu.

Nejde o nic objevného, ale dobře se to poslouchá. Hlavně se oddávám masáži skvělé rytmiky, která se živočišně probíjí monotónním řevem a táhne celé album vzhůru. Vysoustružený vokál k takovému hluku patří a i když zpěvák svým infekčním chropotem nevystupuje z lepšího průměru, nahrávce dobře slouží a o lepším modelu nemá cenu přemýšlet. Melodicky se album nepřetrhne, ztěžka se otáčí v mantinelech několika tónů a spoléhá na důraz kladený v nesmrtelný rytmus. Krátké, sekané riffy si mění místa s rozjetou hoblovačkou, která se někdy nebezpečně blíží blackovému zanícení. Tento žánr se na albu vyskytuje v podobě nenápadných vláken, které se jako nitky pavučiny táhnou prostorem. Jde opravdu jen o lehké koření v klokotavé matérii smrti. Silněji se připomíná thrashové běsnění, ze kterého si kapela také vzala hodně k srdci.

Jak sem zmínil, atmosféricky deska vychází skoro naprázdno. Ani to není jejím úkolem. Výjimkou jsou dunivé horny v titulní skladbě, která je jakýmsi klidnějším intermezzem vloženým do okolní vřavy a pak závěrečná, černotou nakažená Tides Of Despair. Gohrgone nenahráli průlomové album. Jejich motem by mohlo být "zahraj tvrdě, na jistotu a nemaž se s tím". Někomu to bude málo, jiný si bude pochvalovat nenáročnou, ale s gustem zahranou klasiku.