Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Spíš pro legraci jsem si pustil album japonských nekrologů Gorevent a užil si nefalšovaný večírek brutální řezničiny. Už podle názvu každému dojde, co tahle parta čudí za muziku. Nejde o žádná ořezávátka, která vyblila jeden chorobný koláč na parkety po prohýřeném večírku. Gorevent jedou po krvavých kolejích už šestnáctý rok a spáchali pět těžkých, hudebních zločinů. Nemluvě o celé řadě sblitek a epíček.

Fate je krutá deska a jako taková se nesmí brát vážně. To by jinak smrdělo kriminálem nebo ústavem pro choromyslné. Co je lepší nechám na posouzení každého z vás. Zvuk nahrávky na vás sedne jako vagón metra a tlačí vám do zad linii cesty do pekel. Vidíte rudě, slyšíte randál a tak to má být. V pomalé kadenci se po vás vozí kola jednotlivých náprav, která do kopečka zpomalují, lisují vám lopatky a v klesání zase nabírají rychlost. Japonské peklo je ovšem výš než se obecně tuší, a tak si tuhle projížďku setsakra užijete. S melodiemi se vůbec nezatěžujte, jestli nějaké jsou, tak velmi chudé a zanedbatelné. Fate ctí jednoduchost a klade důraz zejména na motorový rytmus, který udržují v pohybu monotónní kytary. Bicí udávají přesný čas, ale v jejich tikotu nenajdete žádnou hloubku. Mělkému zvuku chybí autorita, taky snad proto, že jej halí těžkotonážní kytary. Na povrch proto leze lehký, plastový zvuk jako z dětské soupravy a jen ty kopáky občas zaduní hlubším tónem. Ale to patří k věci i stylu.

Stejně tak nazvučení strunných instrumentů nelze nic vytknout, je strojově chladné, hluboké a nezastavitelné. Vzácně chytne jiskra a dojde ke zdivočelému sprintu na krátkou trať. Poté směs vyhoří a vrátí se k tupému a jednotvárnému slohu, který charakterizuje celou desku. Není divu, že po jeho poslechu si připadáte sežvýkaní jako jetel a zválení jako ty kolejové pražce. V takové skrumáži podobných tónů a minimálních úniků je těžké vyzvednout něco zajímavého a výrazného. Úvod alba je jako rána palicí, ale na to si člověk brzo zvykne a na další dějství už je připraven. Smích pomáhá a nejde se nebavit, když vám do uší chrochtá typický gore vokál, který víc než co jiného připomíná jednotvárné bručení spícího medvěda.     

Tahle gorešlamastika je jako tělo rozšmelcované v kolejišti. Zvrácená zvědavost láká čumily, aby viděli co nejvíc detailů a mohli o nich doma chlapácky vyprávět vykulené manželce. Pro zkušeného koronera nejde o nic jiného než rutinu, kterou stačí zalít černou kávou. Fate tak představuje standard, nic víc než poctivou dávku brutálního death metalu, kterým se dá prošpikovat nudné odpoledne. Pobavil jsem se, jdu dál a Gorevent nejspíš potichu zmizí někde na okraji vzpomínek.