Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grand Magus - Triumph And Power

Grand MagusTriumph And Power

Michal Z11.8.2014
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Jednoduché, triumfální a silové heavy metalové album. Album s myšlenkou, kovovým srdcem i duší. Topiči Grand Magus rozpalují žár pod tyglíkem, v němž probublává dávný ryzí kov. „Triumph And Power“ zní jako odrezlý jižanský rock nadopovaný metalem.

Sedmé album Grand Magus budí nejen svým číslem respekt a mě svědomí nedovolí nechat ho jen tak protéci bez povšimnutí. Navíc mi je společníkem po mnoho a mnoho měsíců. Užívám ho při potřebě povznést se nad trpkou nadupanou realitou. Podařilo se navázat osobní pouto, což je v dnešní době pojem zavánějící vzácností šafránu. Mohlo by zaujmout nejednoho posluchače středního věku, kterému v hlavě namísto Internacionály hučelo fight, king, steel and hero. Ano, Švédům Grand Magus se povedlo natočit smysluplné hrdinsky epické heavy metalové album a navíc neztratit soudnost. Mohl bych vzít název alba "Triumph And Power" a říct, že je přesně takové a zdržet se dalšího komentáře.

 

Tryskající emoce a energie dávají tolik, až mě drásá pocit dlužníka, z kterého se vykoupím jedině pořízením černého LP. Krásné album nahrané v intimní trojici, bez příkras, syrový metal s uvěřitelnými silovými melodiemi, ale bez jakýchkoliv strojených cetek. Hlavní slovo při budování melodických kleneb má na svědomí zpěv JB Christofferssona (ex. Spiritual Beggars) a jeho nástrojová partnerka, držící se stylových standardů. A přitom to jde tak jednoduše i v dnešní době. Album k mému naturelu přiléhá jako na míru litá tretra cykloprofíka.

 

Oproti předchozímu albu se hudebníci odpoutali od heavy metalu a začali do své tvorby přijímat prvky s otevřenější myslí. Vliv na to měl jistě i příchozí kolega Witt ze Spiritual Beggars, jehož hra má neopakovatelné kouzlo. Grand Magus na albu předkládají v podstatě jeden nápad, ale dokáží ho s jemnými i většími nuancemi rozpracovávat a obměnit, či inteligentně kombinovat. Jasná a jednoduchá cesta jak v dnešní době tvořit heavy metalové nahrávky, aniž by pokročilejšímu posluchači cukaly koutky a na jazyku se rozlévala hořká trpkost přebraného secondhandu. Grand Magus jsou bojovníci prvních linií a neskrývají se v týlu za velkohubá prohlášení a vzkazy, kterým nikdo soudný nenaslouchá. Musejí se svým arzenálem ohánět, co jim síly stačí. Jakmile začínám nabývat dojmu, že neumějí ani po bitvě jen tak posedávat a popíjet, jsem vyveden z mylného předpokladu a relaxován odpočinkovou pasáží.

 

Z hudby mám pocit, jako by se album nahrávalo co nejvíce naživo. Povedlo se na mne přenést energii a mám dojem, jako bych neposlouchal studiovku, ale kapelu v dobře nazvučeném klubu, což se mi naposled stalo s "Lilií" od Saint Vitus. Byť si o to předkládaný hudební směr říká, tvůrci zachovali chladnou hlavu a nahráli spíše kratší songy, které tak neztrácejí na průrazné síle a neutápí se v nastavované epické výpravnosti. Občas mi dojem trochu hatí JB svým vokálem, který tu a tam neuhlídá a pustí ho do sfér, kterým by se mohl vyhýbat.

 

S každým (stým a více) poslechem od alba přijímám dar zhypnotizování a vtažení do putování, které Grand Magus naplánovali. Příjemně konsternován užívám nádhernou epickou, hrdinskou výpravu, fantastické refrény a melodie, které svojí uvěřitelností automaticky spadají mezi nezapomenutelné klenoty stylu. Vnitřní dynamika skladeb narušuje stěny opovržení zastaralým stylem. Lynyrd Skynyrd nadopovaní tekutým žhavým kovem. Pokud se sestoupí do doomu, není to nadlouho, skladby většinou chytnou takovou razanci a setrvačnost, že nutí chodidla plácat o podlahu v jakékoliv chvíli. Oddechové plochy načichlé severskou nostalgií vyvolávají obrazy přeživších vojáků sbírajících se po bitvě s jakýmkoliv konečným výsledkem. Neštítím se užívat si songy plné zdravého chlapáckého siláctví, nelakovaného hrdinství a opravdovosti. Je-li lakované, tak kvalitně, neb to nejsem schopen v tomto případě vyfiltrovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Venca / 25.8.14 18:47odpovědět

Jako víno...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky