Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není tomu tak dávno, co mé srdéčko samým štěstím plesalo při nekonečném protáčení placky Hisingen Blues, tedy druhého albového záseku švédské partičky slyšící na jméno Graveyard. Partičky, která se zhlédla v prapůvodní syrové podobě hard rocku, jejíž kouzlo a říz dokázala s odzbrojující přirozeností přenést napříč několika dekádami do současnosti dokonale neporušené, ba co víc, obohacené o nepřeslechnutelnou porci svěžích nápadů, jaké by dnes klasikové žánru a velké vzory, od kterých Graveyard čerpají podstatnou část své inspirace, jen ztěží dokázali napěchovat do stříbrného kotoučku, případně černých drážek klasického vinylu.

Omluvte mé rouhačství, ale přiznejme si to otevřeně, kdy naposledy nahrála nějaká hard rocková instituce ověnčená slávou a milionovými prodeji album, jež by si skutečně zasloužilo absolutorium? Deep Purple, Uriah Heep, Heaven And Hell (tedy Black Sabbath) ti všichni vydávají, anebo v uplynulých letech vydali "dobrá" alba, hráčsky sice mistrovsky zvládnuté, bohužel jaksi sterilní, postrádající šťávu, tah na bránu a výraznější momenty. Tedy přesně to, co všechny zmíněné spolky v minulosti zdobilo a určovalo onu tenkou hranici mezi průměrem a první ligou. Jakoby s ubíhajícími léty, vyprodanými koncertními šňůrami a nepočítaně modřinami od neustálého plácáni po zádech zástupy věrných za stvoření historických milníků definující podobu současné rockové hudby, postupně ztratily cit pro jednoduchou, chytlavou skladbu a svou pozornost obrátily směrem k překombinovaným a dýchavičným kompozicím.

Notně pocuchaný prapor hard rocku tak možná trochu paradoxně nyní vyzvedávají z prachu a špíny nikoliv samotní stvořitelé stylu, nýbrž právě pokračovatelé jako Graveyard, čili (s trochou nadsázky) mlíčňáci, kteří ale za svou krátkou existenci již stihli světu dokázat, že rozhodně nehodlají být nikomu pro smích. 

Maximálně intenzivní prožitek ze stále ještě novinkového alba Hisingen Blues u mě vyústil v logické nutkání přivést domů stůj co stůj i jeho bezejmenného staršího brášku, který se na svět vyloupl již v roce 2007, a na jehož zplození se podílela ještě původní sestava Graveyard, tedy i kytarista/zpěvák Truls Mörck, jenž kapelu opustil těsně po dokončení nahrávacího procesu v květnu 2007. Z jakého důvodu, se mi bohužel z ne příliš obsáhlých internetových zdrojů nepodařilo zjistit. Ale vklad, jímž nakonec na prvotinu přispěl, rozhodně stojí za výraznější zmínku. Truls si krom kytarových partů totiž střihl i sólový zpěv hned ve dvou skladbách, jeho čistší hlasový projev skvěle ozvláštňuje zpočátku klidnější, postupně však znamenitě gradující Blue Soul, kterou bych se nebál označit jako jeden z (mnoha) vrcholů alba a As The Years Pass By, The Hours Bend, napumpovanou až po okraj rockující šlapavou rytmikou a chytlavými řinčivými kytarami. Ostatním songům vládne s naprostou jistotou Joakim Nilsson stejně dobře zvládající jak odlehčenější čisté pasáže, tak řádně neurvalé chvilky, kdy z jeho nakřáplého, důrazného přednesu doslova běhá mráz po zádech. Zkrátka frontman, jak má být.

Co se týče kvalit zbylých spoluhráčů, ani zde není, co řešit. Kapela šlape jako perfektně promazaná mašina a v každé sekundě odvádí naprosté maximum. Stejně jako na Hisingen Blues i zde cítím doslova na každém rohu tvůrčí přetlak, všechny skladby v sobě skrývají značný náboj, skvělé kytarové linky, melodie, nápadité změny temp, k tomu autenticky znějící archaický zvuk navozující uvolněnou atmosféru počátku sedmdesátek. Přesně tak si představuji vynikající hard rockovou nahrávku, žádná vata, žádné nudné pasáže, tohle album vás jednoduše vtáhne do děje, ať chcete, nebo ne. Budu se opakovat, ale těžko vyzdvihnout byť jen jeden jediný song. Od začátku do konce si nahrávka drží proklatě vysoký standard a slabých míst během necelých čtyřiceti minut najdete méně, než rozkvetlých sedmikrásek na zasněžené sjezdovce. Takové Evil Ways, Thin Line nebo Don´t Take Us For Fools jsou nabité energií a radostí z hraní až k prasknutí, žádné silácké pózy, divadýlko nebo dinosauří kostýmy, nic takového k zaujmutí posluchačovy pozornosti Graveyard nepotřebují. Jen precizní souhra, přímý tah na bránu a plné hrsti neotřelých nápadů. Jak prosté, že?