Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Druhá půle letošního roku jakoby neznala hranic a neustále sype jednu skvělou desku za druhou. V redakci už dlouho nepamatujeme takovou žeň, takový příděl nahrávek, u kterých hodnotíme s chutí vysoko, a bitva o volný termín na recenzi se už dávno oprostila od kolegiality a jakýchkoliv ohledů. Dnes tedy Graveyard. Švédská kapela, kterou lze právem řadit na vrchol současné retro rockové vlny, která jako jedna z mála nepůsobí nepatřičně trapným dojmem a která si deskou „Hisingen Blues“ (2011) získala pozici, ze které ji nesetřásla ani lehce nedotažená nahrávka předchozí.

„Innocence & Decadence“ je čtvrtým albem Graveyard a přišlo na svět poznamenáno výměnou na postu baskytary. Do sestavy se vrátil Truls Mörck, kterého pamětníci jistě znají coby jednoho z autorů debutní desky, a který opětovně naskočil do rozjetého vlaku Graveyard a zcela sebevědomě se pustil do díla. Jeho přínos je znát hned od prvního poslechu (aniž bych se tím chtěl jakkoliv dotknout odešlého Rikarda Edlunda), neb kromě výrazné baskytary obohatil výraz kapely o vibrafon a jednu skladbu sám nazpíval. Ostatně když už jsme u těch zpěvů, je třeba se zmínit i o tom, že kromě Mörcka ukradl vokální linku jedné písně i kytarista Jonathan LaRocca Ramm, a že atmosféru balady Too Much Is Not Enough skvělým způsobem dokresluje ženský duet Sabiny Ddumba & Melindy De Lange. Co tím chi říct? Především dvě věci...

Tou první a méně důležitou je skutečnost, že deska „Innocence & Decadence“ působí hned od prvního setkání barevně a neskutečně svěže, a to nejen díky proměnlivosti vokální stopy. Graveyard se aktuálně prezentují jako velmi vyzrálá kapela, která s lehkostí a čímsi, co bych nazval aristokratickou nadřazeností (v tom nejlepším myslitelném smyslu slova), složila a nahrála odlehčenou, vyváženou a bravurně poskládanou rockovou desku. A tím už vlastně mířím ke druhé skutečnosti, kterou je právě skladatelská jistota a obecně přístup, který je na hony vzdálen pouhému kopírování starých mistrů (v čele s Led Zeppelin) a pouhému navozování čehosi jako „ducha starých časů“. Imitací a kapel, které se pouze vezou na této vlně, působí a neustále přibývá řada, ale těch samostatných a skutečně svébytných je jen pár. Graveyard jsou jednou z nich a aktuální deska je důkaz mnohem pádnější než deset odstavců novinářské agitace.

Jedenáctka skladeb byla rozdělena na dvě strany vinylu a najdete v nich v podstatě všechno, co lze od správné hard rockové desky očekávat. Samozřejmě většinu energických a dobře šlapajících songů, v případě Graveyard navíc unikátních a nezaměnitelných jeden s druhým, trochu psychedelie (Can't Walk Out), sem tam nějakou baladu (již zmíněná a ženským duetem úžasně doplněná Too Much Is Not Enough, Stay For A Song a Exit) a pak samozřejmě červenou nit, proplétající se celou nahrávkou – blues rock. V podání Graveyard lahůdka a ideální způsob, jak zabíjet stres a hektičnost doby. Určitě vzpomínáte na úžasnou věc Longing z desky „Hisingen Blues“, dnes lze podobně relaxovat třeba u Far Too Close. Hudba jako terapie fungovala vždy (aspoň v mém případě) a právě ve společnosti této kapely z Gothenburgu tohle spojení dostávalo svůj další a nezaměnitelný rozměr.

Celkově tedy maximální spokojenost, ale to už jste asi poznali. Graveyard jsou na scéně devět let a za tu dobu se vypracovali do pozice zcela unikátní hard rockové kapely, která si i přes jasnou inspiraci v sedmdesátých letech jde svou cestou, dosáhla svého výrazu a svého nenapodobitelného zvuku. Roční zúčtování máme za chvíli a Graveyard v něm nebudou chybět!