Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jakkoliv je tahle kapela hodně nová a aktuální EP je její úplně první vydání, se jménem Neuro Bats jste se na Echoes už setkat mohli, a to díky reportu našeho zuřivého reportéra Lomikara. Ten zcela v souladu s přístupem Egona Erwina Kische potřebuje být úplně u všeho a všechno musí vidět vyzkoušet slyšet, což by se dalo do jisté míry říct i o dnešní kapele, o které je taky (mám ten pocit) slyšet docela dost. Možná je to dáno její novotou a neokoukaností, možná je to výsledek jejich vlastní snahy na sebe upozornit (což je v pořádku) třeba koncertní aktivitou, možná za tím bude to, že její členové nejsou žádní zelenáči, co o přestávce na chodbě ladí svoje vize o tom, jak konečně dají dohromady svou první rockovou kapelu.

David Holý, Jirka Dražan a Robert Robovski podepsaní pod tímto EP za sebou mají různě propletenou historii ve více či méně uvědomělých kapelách jako The Unholy Preachers, Kevorkian, Eastern Star, Stenmark, Odd Boys a mnoha dalších, k čemuž se jako čtvrtý do partie později přidal baskytarista Jakub Kořínek z Rocket Engines. Nechci to úplně počítat, ale časová osa je to dlouhá a svým způsobem barvitá, což je vždycky otázka, jak moc se propíše do nějaké nové kapely, nebo zda ta nová kapela má přinést něco nového. A abych byl upřímný, vlastně ani nevím, jak na základě poslechu Noble Roses in the Midst of Weeds na tuto otázku jednoznačně odpovědět.

Vyjma úvodního intra jsou obsahem čtyři skladby, na které se nejvíc hodí klasické české každý pes jiná ves. Ze všeho nejvíc bych se, pokud jde o vlivy starších kapel, klonil k duchu The Unholy Preachers, jejichž punk / rocková „zábava především“ je hodně slyšet Hellbent Forever, což vlastně ani nevím, jestli je dobře. Určitě je to ale mnohem, mnohem víc dobře než vyloženě nestydaté vykrádání Rage Against the Machine v předchozí skladbě Loss of Sanity, což jako odvěký a naprostý fanoušek uvedené kapely považuju za zvrhlost. A neodpouštím. Pokud naopak všechny skladby něco spojuje, je to znatelná energie kapely a její chuť hrát, což jakože chápu, že se špatně definuje, ale snad to nějak zpracujete. Snad nějak zpracujete i žánrový prostřih mezi zábavnou Hellbent Forever a následnou Haze Over the Bayou, která je rychlejší, agresivnější, víc tlačí na pilu a dává tušit hardcorovou část minulosti členů kapely. Je to výraz, který mě osobně sedí víc, ale preference máme každý jinde, to je jasný.

Věc, kterou zatím nedokážu zpracovat, je zvuk nahrávky, který je hodně hutný, hraje dost odspoda a mimochodem je taky dost nehezky natlakovaný. Nicméně právě ta jeho hloubka a hutnost je něco, co sedí jen některým skladbám (pomalejší Loss of Sanity), zatímco rychlejší a svou energií zásadně odlišné věci (zmíněná Hellbent Forever nebo kytarově lehce funky More Even More) by si za mě zasloužily zvuk úplně jiný. Asi chápu, že v JáMoru musel Ondřej přistoupit na kompromis a že nastavit něco naprosto vyhovujícího pro tak rozevlátou produkci prakticky nešlo, což mě opětovně vrací k tomu, že kapela ještě přesně neví, co chce hrát a osahává si hranice možného. Nebo chce hrát právě tuhle matějskou a v tom případě děkuju pěkně. V důsledku se tak nemůžu zbavit pocitu (možná falešného) jisté uspěchanosti a snahy honem něco vydat, k čemuž samozřejmě formát prvního EP může být ten pravý ... to je pravda, proti tomu vlastně nic. Zatím ale taky nic moc pro.