Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Greg Dulli je typ zpěváka, jehož desperátní, rozervaný, až po okraj emocemi naplněný hlasový projev jen stěží zanechá posluchače chladným… jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu… fanoušci Kinga Diamonda, hlaste se. Dulliho falzet sice nedosahuje tak absurdních výšin jako v případě dánského mága, nicméně přesto platí bez větších pochyb za hlavního činitele jasné polarizace jeho obecenstva. Zalíbit se každému jednoduše nelze, přesto, nebo právě proto, je lepší platit za kontroverzního a přitom výjimečného, nežli průměrného a nudného.

Ačkoliv patřím k dlouhodobým sledovatelům Dulliho počínání na všech možných frontách, trávení jeho aktuální sólovky mi především zpočátku činilo jisté bolení. Upřímně… během prvních pár poslechů mi hlavou křižoval neústupný dojem, tentokrát i na mě, až přehnané ukňouranosti. Jednoduše jsme se minuli. Sice ne o parník, ale o nadstavbovou dávku emocí, kterou jsem s klidným srdcem tak nějak odmítl přijmout.

Ve srovnání například s posledními Afghan Whigs se pohybujeme v mnohem klidnějších dimenzích, celkem logicky. Dullimu se tak dostává ještě většího prostoru k odprezentování většiny hlasových schopností, samozřejmě úměrně celkově rozvolněné náladě skladeb. Rozdrásaný, zlomený křik smrtelně raněného lva raných devadesátých by vyzněl poněkud nepatřičně. Random Desire působí svou jednoduchou stavbou základních dílců možná lehce prvoplánovaně. Většinou už na začátku každého songu lze celkem bez urputného žhavení mozkových závitů vycítit, jakým směrem Greg míří. Postupná gradace, šplhání po oblacích, následná osvobozující provolávání nebo tklivé, posmutnělé rozjímání bez tlaku na řezný nástroj. 

Dvě nekomplikované šablony v deseti modifikacích. Zní to možná poněkud ošklivě, ale ve výsledku se nejedná o výtku. Greg Dulli nenásilně, s elegancí sobě vlastní dokazuje, kterak uplést bič z opravdu velmi mála. Jeho hlas je oním určujícím faktorem, hlavním nástrojem, stavebním kamenem, vše ostatní funguje pouze jako doplněk k dotváření atmosféry, občas pravda lehce kýčovitý, navoněný, přepudrovaný, ale ve výsledku nijak zvlášť rušivý. Celek tak vyznívá i přes mou počáteční silnou nedůvěru velmi kompaktně, mile, příjemně. Prakticky proti mé vůli si ve finále svým vytrvalým máváním o slovo dokázal získat mou plnou pozornost. Navzdory zmíněné pochybnosti totiž jeho všerovinová prezentace disponuje nepřeslechnutelnou a nakonec i nepřehlédnutelnou jiskrou. Nazývejme ji originalita, nezaměnitelnost, vlastní tvář… styl Grega Dulliho jasně ční nad ostatními v každém okamžiku, což neznamená zrovna málo. Minimálně člověka donutí na chvilku zastavit, zamyslet, zaposlouchat se, věnovat pár chvil v jednotkách minut nebo i dnů kýčovitému kňourání s přehuleným zvukem… vlastně proč ne, bedýnky od kompjůtru snesou ledacos a jako zpomalovač stresového působení všedních, pracovních dní funguje Random Desire naprosto skvěle.