Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stejně jako onehdy v případě Ars Hmu, tak i při poslechu čerstvé nadílky dalšího z projektů šíleného Swartadauþuze, Föllo af svavel, lifvets dimridå, přemýšlím, jak to ten démon dělá. Chrlí jednu nahrávku za druhou, zakládá stovky projektů, ve kterých hraje sám nebo jen s minimem dalších muzikantů a všechno se to při nejmenším dá poslouchat. Předchozí nahrávky pod hlavičkou Greve mě zase tak nebavily. A když, tak víc první EP Nidingsdad utav det uraldriga než dlouhohrající debut Nordarikets strid. Po aktuálním arcidílu Föllo af svavel, lifvets dimridå jsem sáhl víceméně ze zvědavosti. V podstatě se dá říct, že ani domovský projekt Bekëth Nexëhmü mě letos moc nepotěšil - De evigas gravrit je na Swartadauþuzovy poměry v postatě slabé dílo. Greve je však oproti zmíněným počinům naprosto jinde. V kuloárech se o Greve píše jako o symfonickém blacku, což nemohu s čistým svědomím potvrdit. Ale ani zavrhnout. Všechno je, jak jinak, jinak. Heheh.

Překvapilo mě tvůrčí zvednutí Greve. Deska sype jako o závod v poněkud průzračném zvukovém oparu. Dvojice muzikantů podílející se na Föllo af svavel, lifvets dimridå je mému vědomí neznámá. Swartadauþuz měl při jejich výběru šťastnou ruku. Bubeník Juhos i vokalista Korgath odvádí na albu vynikající práci a pomáhají k bohatosti chutí, které nabízí, seč jim síly stačí.

Jestli se mi podařilo přeložit název správně, nebo alespoň přibližně, líbí se mi vhodný front cover s barvou a stylem loga, které k pádu síry a mlžné oponě života sedí více než dobře. O vydání se postaral německý label Purity Through Fire, se kterým Swartadauþuz spolupracuje už dlouhé roky. Proč taky měnit to, co funguje, a všichni jsou spokojeni.

Co tedy nabízí album, jsem už trochu naťukl? Dosti svižnou blackovou vichřici, ve které není nouze o silné melodické vyhrávky s hutnou atmosférou. Kytary příjemně řežou, nejsou neposlouchatelným extrémem. Juhos pod (nebo nad, či vedle, anebo s?) nánosem kytar a syntezátorů do svých bicích tluče jako o život, jeho hra se však nebojí pestrých změn, přechodů a mnohdy až melodických rytmů. V rámci stylu samozřejmě. Neposloucháme prog metal, ale syrový black. Korgath oplývá méně démonickým screamem, než leze ze Swartadauþuzova chřtánu např. v Bekëth Nexëhmü. Když píšu méně démonický projev, pouze porovnávám s panem šéfem. Jeho hlas je skvělý. Prostorový a řádně maniakální.

Föllo af svavel, lifvets dimridå na mě působí mnohem epičtěji a mohutněji, než ve skutečnosti je. Trvá pouhou tři čtvrtě hodinku a obsahuje šest delších a dvě krátké skladby. Epický dojem je dán podstatou kompozičního dobrodružství, kdy si Greve nevystačí s pouhým scénářem - sloka, refrén. Ostatně kdo zná výše zmíněné projekty, nic podobného ani neočekává. Kdo ovšem počítá s ambientem, který je součástí Swartadauþuzova umění, nedočká se. Album, jak jsem psal, sype, hrne jednu vyhrávku nad druhou a udržuje posluchače v pevném soustředění, aniž by jej ochudilo o skvělý atmosférický prožitek. Vše pak naprosto úžasně uzavírá Dödens tid, evigt de vila a je ticho… Přemýšlím, kdy jsem takto silně podmanivé atmosférické dílo slyšel naposledy. A to nás Swartadauþuz zásobuje více než bohatě a většina jeho nahrávek je nadpozemská… Greve forever… Doufám.