Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od prvního pohledu na zpracování digipaku a hlavně od prvního riffu tahle deska působí naprosto přesvědčivě. Jako hutný, nekompromisní a masivní parní válec. Grafika dotažená, radost se dívat (fotky ZDE a ZDE). Kytary podladěné, hlas dostatečně brutální, radost poslouchat. Člověku se hned hlavou začnou honit ty řeči o tom, že Polsko je metalu země zaslíbená a jak máme stále co dohánět a jak bychom mohli být rádi aspoň za polovinu toho, co dokázali sousedé na sever od našich hranic. Může být. Anebo taky nemusí.

Grief Circle jako kapela vznikli teprve loni a deska Weightless je jejich debut, což v kontextu toho, o jak přesvědčivý materiál podle prvního dojmu jde, působí docela neuvěřitelně. Zběžným pohledem do sestavy se mnoho nevyjasní (pseudonymy F, J, J a K mi nic neřekly), ale není zase tak velký problém dohledat, že rytmická sekce v podobě baskytaristy a bubeníka pochází z již nefungující kapely Forge of Clouds (atmospheric sludge / post-metal, tři dlouhohrající desky) a zpěvák K působí v Moanaa, Sigihl a Psychotropic Transcendental, čímž se už vyjasňuje mnohé. Jejich motivaci k založení další kapely samozřejmě neznám, ale je naprosto jasné, že v Grief Circle se sešli borci s předem danou vizí a zkušenostmi k tomu ji naplnit.

Její naplnění v podobě desky Weightless je necelých 50 minut dlouhá post-metalová klasika, která snese přívlastky typu atmospheric nebo žánrově blízké zařazení k post-hardcoru nebo sludge. Zcela férově by šlo napsat, že nic nového pod sluncem se nekoná a nikdo by nemohl říct ani popel. Když o tom tak přemýšlím, je to vlastně největší slabina jinak poměrně sebejisté desky – všechno na ní obsažené už tu bylo v mnoha podobných odstínech. Vzpomeňme na Cult of Luna, vzpomeňme na A Storm of Light, v některých vzdušnějších pasážích na ikonické ISIS a samozřejmě na praotce toho všeho, na Neurosis. Všechny tyto kapely (a daly by se jmenovat i další, v drobných náznacích třeba stoner metal Red Fang) tam slyším strašně moc a pokud bych měl dát dohromady neprůstřelnou obžalobu, postavil bych ji přesně na tom. Samozřejmě bych k tomu přidal i přitěžující fakt opravdu hodně natlakovaného zvuku a řeči typu „k téhle hudbě se to hodí“ bych mez mrknutí oka smetl ze stolu. Nehodí. Nehodí se a je vždycky dobře nechat v masteringu trochu vzduchu pro nádech. A to se nestalo, což je pro Satanic Audio smutná tradice.

Oproti jménům uvedeným výše je tenhle polský kvartet jednodušší v tom, že nepoužívá žádné klávesové nástroje a samplovaných ploch či jiných zvuků využívá naprosto zanedbatelné minimum (Hollow). Těžiště leží ve využití klasických nástrojů, v kombinaci dvou hlasových poloh (hodná a zlá) a ve velmi přesvědčivé práci s atmosférou a gradací. Skladeb se na desku vešlo pouhých šest a hrací časy dosahující osmi až deseti minut nejsou výjimkou, ale pravidlem. A zcela po právu je třeba kapele přiznat, že ty dlouhé časy nepromarnila planým muzicírováním, ale že ke kompozicím a jejich postupnému vývoji přistoupila velmi zodpovědně.

Především klidnější pasáže by zprvu mohly poukazovat na kapelu lehce tápající, ale stačilo jen několik málo poslechů k poznání, že všechno se děje s pečlivým rozmyslem a že postupné budování atmosféry jednotlivých skladeb má své nepopiratelné kouzlo. V konečném důsledku ani u těch nejdelších položek alba nemám pocit, že by Grief Circle nevěděli kudy kam, a poměrně snadno mě dokázali přesvědčit o své tvůrčí vyzrálosti. Vedle toho nelze pominout skutečnost, že vyposlouchaného fanouška samozřejmě nic z obsahu desky nepřekvapí a že si při jejím poslechu bude připadat, jak kdyby seděl nad křížovkou s předvyplněnou tajenkou. Může to být zábava, může se u toho dobře krátit volný čas, může si to člověk docela užít, ale stejně tomu něco zásadního chybí. Nějaká pointa, vlastní invence, rukopis, aspoň malý kousek překvapení. Nazvěme si to, jak chceme.