Recenze: Griffon - Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

GriffonῸ θεὀς ὸ βασιλεὐς

Garmfrost25.12.2020

Zdroj: 6-panelový digipak/promo od vydavatele

Posloucháno na: mini věž

VERDIKT: Album má rozumnou stopáž i nevelký počet položek. Uvnitř skladeb se toho děje docela dost, uslyšíme vedle vzpomínaného blacku spoustu akustických kytar, chraplavých zpěvů i čistých backingů, občasné vstupy středověkých nápěvů rovněž celek osvěží. Nicméně přes tohle všechno plus dobře zvládnutou techniku a průzračný zvuk nemá deska nic, čím by zasekla v posluchači drápek. Co by upoutalo jeho pozornost, aby si chtěl desku pustit znovu a nechal se unést.

Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς je dalším promem, které nám přistálo v poště od francouzského labelu Les Acteus de l'Ombre Productions. Opět se jedná o graficky velmi pěkný digipak a v neposlední řadě i příjemný blackový valčík. Jedná se o pařížský kvintet Griffon, který holduje černému metalu, melodiím a filozofickým textům.

Recenzovaná deska je mým prvním setkáním s Griffon, nemůžu proto srovnávat s minulostí a ani se mi vlastně nechce pátrat a na rychlo starší tvorbu naposlouchávat. Ne že by se mi Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς ( O Theos, O Basileus) šprajcovalo v krku. To zase ne. Griffon sází na nekonfliktní black, prostý extrému a zlé atmosféry. Vlastně mi trochu v některých pasážích připomínají Graveworm. Tedy svižný mix nasypaného black/deathu s jakoby doomem. Tvorba Griffon má oproti italským melodikům krapet členitější kompozice, ale zase ne tolik jímavé nápady plné emocí.

griffon

V sestavě Griffon vidím členy spousty zajímavých smeček v čele s Moonreich, není proto překvapením, že je ke slyšení dobré řemeslo. Mírně překvapující může být jistá šeď a nevýraznost jednotlivých nápadů. Po chvíli začne kouzlo hravých skladeb lehce uvadat. Album má rozumnou stopáž i nevelký počet položek. Uvnitř skladeb se toho děje docela dost, uslyšíme vedle vzpomínaného blacku spoustu akustických kytar, chraplavých zpěvů i čistých backingů, občasné vstupy středověkých nápěvů rovněž celek osvěží. Nicméně přes tohle všechno plus dobře zvládnutou techniku a průzračný zvuk nemá deska nic, čím by zasekla v posluchači drápek. Co by upoutalo jeho pozornost, aby si chtěl desku pustit znovu a nechal se unést.

Nejzdařilejší na Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς ( O Theos, O Basileus), jak z mého výčtu zřejmě dávno vyplynulo, je pěkná obálka a bohatě zpracovaná grafika digipaku. Rovněž je třeba pochválit muzikanty za skvělou hru a kompoziční zdatnost. Nicméně mě občas napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby se na všechno trochu vykašlali a popustili uzdu větší vášni nebo se trochu nespustili a nenahráli větší bordel. Takto mi album připadne jako dílo univerzitních mazánků, co si chtěli zkusit black, ale výsledek zní tak nějak uměle. Vše je o osobním názoru. Album je dobré a předpokládám, že si své příznivce najde. Já jdu dál.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?