Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Brutálně milý název kapely jsem si odšpuntoval v mozku už někdy před lety, ale dá se říci, že jsme si do oka moc nepadli. Nepamatuji si souvislosti, ani konkrétní období, ale bráno z dnešního pohledu tomu vůbec nerozumím. Minimálně debut Hide je totiž naprosto skvělá záležitost. Nechme ale spát co bylo a pojďme si povědět co bude. Věc se má tak, že Flesh Of The Stars jsou velmi aktivní kapelou. Pátý rok existence, čtyři alba na kontě. Z toho se dá čerpat. Flesh Of The Stars vnímám jako americkou odpověď na ostrovní (dnes už kult) Warning a jejich následovníky 40 Watt Sun. Tedy odpověď, která se postupem let hezky a přirozeně vyprofilovala. Samotné začátky bych viděl víc ve stoner doomové komunitě a se svící zavěšenou proklatě nízko. V duchu Sleep nebo Electric Wizard.

Dnes je projev kapely o poznání prosvětlenější. Pokud zůstaneme ještě chvilku v UK u zmiňovaných melodicko doomových kapel, musíme zmínit osobu Patricka Walkera, jenž obě poctil svým autorstvím. Svého času jsem opravdu soustředěně bifloval konečnou tvář alba Watching from a Distance (Warning) a poté obě desky 40 Watt Sun. Flesh Of The Stars využívají podobných prostředků. Ano, je to doom, ale k bratříčkovi Smrťákovi se s odmítavým díky nepřiblížíme. Ani k různým obskurnostem a podivným elementům posbíraným z cizích planet.

Zůstaneme klidně a pokorně sedět zadkem na zemi. Zůstaneme u podstaty dřevního doomu, jen u něj a jeho melodické polohy. A samozřejmě čistého vokálu a celkově skromnějšího vybavení. Košatosti a noblesních doprovodných prvků celkově není třeba. Je v tom kousek stoneru a starého metalu, takový mix a jen pár klapek navíc. Těch věrných komorní atmosféře. Důraz je kladen na minimální provedení, na dřevnost a riffy plazící se mezi fošnami starých palet. Když to srovnám s debutem Hide, výrazové prostředky jsou pořád stejné, ale změnilo se prostředí, ve kterém jsou využívány. Ta tam je temná minulost a až okultní atmosféra. Pryč jsou sklepy a spoře doutnající plamen v rukou kapucína.

Dnes je v tom víc světla. Zemité a jednoduché struktuře skladeb navzdory. Flesh Of The Stars hrají v podstatě takový hodný doom pro pokročilé kameníky, kterým bylo trapné zůstat na hřbitovech a dívat se do rána na horory. Je to doomový minimalismus v přímém přenosu, detailní rozbor skromně vybavené cesty na věčnost. To vokály jsou o poznání propracovanější. Dává se důraz na sbory, kdy si někdy připadám jak na neplánovaném setkání doomových křesťanů uprostřed lesů. Ačkoliv bych se této neplánované události účastnil jen nerad, ty zpěvy zkrátka mají až zbožný charakter. Nedá se svítit, nebo vlastně dá...

Album tvoří nekonečná úvodní skladba a další čtyři kousky, co do stopáže o poznání umírněnější. Ve Wisteria zazní ženský vokál, jinak se songy moc nevyčleňují a klidně si vystačí s tím málem, které je v případě Flesh Of The Stars stavěno do roviny solidního prožitku. To je bez debat. Album Mercy je klidná plavba, během níž se nedočkáme bouře, ale hledíme si krásy detailů. Zkuste třeba skřípavý úvod Burial, pro mě vrchol desky. Ten zvuk mě strašně baví. Celá ta skladba je krásný vzorek přízemně doom rockového minimalismu. Vemte si ty klávesy. Jako by tam skoro nebyly, ale přesto jsou cítit a krásně celý song dokreslují. Decentně povyšují. Takže doom on, a pilné studium!