Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Griffon - Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς

GriffonῸ θεὀς ὸ βασιλεὐς

Garmfrost25.12.2020
Zdroj: 6-panelový digipak/promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Album má rozumnou stopáž i nevelký počet položek. Uvnitř skladeb se toho děje docela dost, uslyšíme vedle vzpomínaného blacku spoustu akustických kytar, chraplavých zpěvů i čistých backingů, občasné vstupy středověkých nápěvů rovněž celek osvěží. Nicméně přes tohle všechno plus dobře zvládnutou techniku a průzračný zvuk nemá deska nic, čím by zasekla v posluchači drápek. Co by upoutalo jeho pozornost, aby si chtěl desku pustit znovu a nechal se unést.

Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς je dalším promem, které nám přistálo v poště od francouzského labelu Les Acteus de l'Ombre Productions. Opět se jedná o graficky velmi pěkný digipak a v neposlední řadě i příjemný blackový valčík. Jedná se o pařížský kvintet Griffon, který holduje černému metalu, melodiím a filozofickým textům.

 

Recenzovaná deska je mým prvním setkáním s Griffon, nemůžu proto srovnávat s minulostí a ani se mi vlastně nechce pátrat a na rychlo starší tvorbu naposlouchávat. Ne že by se mi Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς ( O Theos, O Basileus) šprajcovalo v krku. To zase ne. Griffon sází na nekonfliktní black, prostý extrému a zlé atmosféry. Vlastně mi trochu v některých pasážích připomínají Graveworm. Tedy svižný mix nasypaného black/deathu s jakoby doomem. Tvorba Griffon má oproti italským melodikům krapet členitější kompozice, ale zase ne tolik jímavé nápady plné emocí.

 

griffon

 

V sestavě Griffon vidím členy spousty zajímavých smeček v čele s Moonreich, není proto překvapením, že je ke slyšení dobré řemeslo. Mírně překvapující může být jistá šeď a nevýraznost jednotlivých nápadů. Po chvíli začne kouzlo hravých skladeb lehce uvadat. Album má rozumnou stopáž i nevelký počet položek. Uvnitř skladeb se toho děje docela dost, uslyšíme vedle vzpomínaného blacku spoustu akustických kytar, chraplavých zpěvů i čistých backingů, občasné vstupy středověkých nápěvů rovněž celek osvěží. Nicméně přes tohle všechno plus dobře zvládnutou techniku a průzračný zvuk nemá deska nic, čím by zasekla v posluchači drápek. Co by upoutalo jeho pozornost, aby si chtěl desku pustit znovu a nechal se unést.

 

 

Nejzdařilejší na Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς ( O Theos, O Basileus), jak z mého výčtu zřejmě dávno vyplynulo, je pěkná obálka a bohatě zpracovaná grafika digipaku. Rovněž je třeba pochválit muzikanty za skvělou hru a kompoziční zdatnost. Nicméně mě občas napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby se na všechno trochu vykašlali a popustili uzdu větší vášni nebo se trochu nespustili a nenahráli větší bordel. Takto mi album připadne jako dílo univerzitních mazánků, co si chtěli zkusit black, ale výsledek zní tak nějak uměle. Vše je o osobním názoru. Album je dobré a předpokládám, že si své příznivce najde. Já jdu dál.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky