Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nebudu chodit kolem horké kaše – k opakovanému poslechu tohoto alba jsem se musel vyloženě nutit. Zatímco takoví Urfaust mě svým epkem „Einsiedler“ dokázali hned zaujmout, tak jejich švédským kolegům Griftegård z vydavatelství Ván Records se to vůbec nedaří. Formálně je na jejich debutovém albu všechno v pořádku, ale to k jejich smůle k úspěchu nestačí. „Griftegård“ prý znamená švédsky hřbitov a v tom musím kapele dát za pravdu – nemohla si vybrat lepší jméno. Bohužel ne v pozitivním smyslu slova. Deska „Solemn, Sacred, Severe“ je prostě celá nějaká mrtvá…

Pokud se pídíte po tom, v jakých stylových mantinelech se hudba Griftegård pohybuje, tak archaický doom metal by měl být dostatečnou odpovědí. V této souvislosti stojí určitě za zmínku jména jako Candlemass nebo Pentagram, k nimž by se hudební výraz Griftegård jistě dal přirovnat, ale tihle Švédi jdou přece jen trochu hlouběji do kypré hřbitovní půdy, kde se tolik nespěchá a čas ubíhá mnohem pomaleji. A to je možná ten bludný kořen, o který kapela na této desce neustále zakopává. Tempo skladeb je totiž hřbitovní se vším všudy a vzhledem k tomu, že obstojných hudebních nápadů kapela nabízí minimum, tak se album neskutečně vleče. Chybí nějaký výraznější motiv a onen obligátní moment překvapení. Produkčně je deska zpracována solidně, ale to už na výsledném dojmu pramálo změní.

Hudbu kapely táhne především jistý čistý zpěv Thomase Erikssona, který je barvou hlasu trochu podobný Robertu Loweovi, jenž pěje u Candlemass. Vokál je bezesporu to nejlepší, co nahrávka nabízí. S kytarovými riffy je to horší. Těch zajímavých či zapamatovatelných je velice málo, a tak síla jednotlivých skladeb záleží převážně na vokální lince T. Erikssona, na níž se však nedá spoléhat donekonečna. V úvodním songu „Charles Taze Russell“ to ještě celkem funguje, ale v dalších skladbách jde kvalita nápadů s kopce ( ještě "The Mire" disponuje zajímavými momenty), což je nezanedbatelná potíž, neboť jejich stopáž se pohybuje v průměru kolem osmi minut. Krátká komorní skladba „Noah´s Hands“ sice z koloritu ostatních skladeb vyčnívá svou formou, nicméně „nápaditostí“ je poplatná zbytku alba. Že by na posluchače dýchala nějaká silná atmosféra, to se také říct nedá. Možná že ho jen tak lehce ofoukne, ale pro výrazný zážitek se bude muset poohlédnout jinde. Abych to shrnul, mám obavy, že toto album je další z řady průměrných metalových desek, které si získá srdce jen hrstky posluchačů.