Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Formace Ball pochází ze Švédska a jde o dalšího zástupce z řad tajnůstkářů, kteří mlží ohledně své identity. Při představování tohoto nového jména jsem tedy odkázán na pár střípků z oficiálního zdroje, ale aspoň to bude rychle hotové. Ústřední postavou je jakýsi S. Yrék Ball, silně okultní Seveřan, který se rozhodl na čas opustit temné kobky a magické řády, aby se mohl oddávat hudbě a tělesnému životu mezi námi smrtelníky. Společně se svými dvěma staršími bratry holduje holkám, chlastu, rock’n’rollu a taky rád listuje hororovými komiksy. Eponymní album, kterým se dnes zabýváme, je jejich debut, jemuž předcházel singl Fyre Balls, který údajně zaznamenal velký ohlas. Ball by rádi koncertovali, ale aktuálně nemůžou, neb jeden z nich má problémy se zákonem. A je to.

Slušní a vychovaní chlapci to tedy nebudou, a tak není náhoda, že hudba, kterou produkují je špinavá, dekadentní, satanistická a neotesaná. Označení “hard rock from hell” uvnitř obalu desky je docela trefné, ačkoli v pekle jsem ještě nebyl (nebo si to aspoň nepamatuju). Základem jsou klasické kytarové riffy z hloubi rockové historie, následuje vrstva zefektovaných linek, různě zdeformovaných zvuků a krabičkami znásilněných hlasů a celé to zní jako zvrhlá jízda šedesátými a sedmdesátými léty v nákupním vozíku plném drog a erotických pomůcek. Na nápady jsou Ball poněkud skoupí a většinou si v každé skladbě vystačí s jedním nosným motivem, který je opakován, deformován a znásilňován, dokud červi ještě mají co žvýkat.

Předností nahrávky je její autentický duch, který se málokterým vzývačům starých časů daří zkrotit. Ball působí živelně a ani bych se nedivil, kdyby byla nahrávka alespoň zčásti zaznamenaná živě. Druhým plusem je barvitost zvuků a efektů, které prorůstají celé album a nenechají v klidu ani jeden nástroj. A do třetice budu chválit za těch pár zvláštních momentů, které přinášejí trochu jinou rovinu než jen drzé pletky s ďáblem. Mám na mysli například klavír v závěrečné Galaxy 666. Ten bych tam ani nečekal.

Na jednu stranu je to oddechovka, takový temný rock’n’roll pro satanisty, nenáročná kulisa při konzumaci piva v bazénu plném rohatých ďáblic...Ale když si vezmu, že album má kolem 33 minut a některé skladby překračují i sedmiminutovou hranici, je škoda, že se toho na desce neděje trochu více. Než se dva nejdelší kusy na albu - skladby Satanas a Fyre - dostanou k jádru toho co mají vyjádřit, minutka sem minutka tam je v tahu a podobnou vrstvu mají i z druhé strany. Nemám v úmyslu napadat kouzlo momentu a improvizační charakter části materiálu, ale po několika posleších jsem zjistil, že Ball si občas vypomůžou starou dobrou vatou. A tu já si dávám do uší za úplně jiným účelem.