Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gulag - Death And Its Roses

GulagDeath And Its Roses

Bhut16.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Mladé těleso Gulag zní fajnově, zní uvěřitelně, ale načatou větu nedokončuje. Kniha je otevřená a ačkoliv děj začíná nabírat slibného příběhu, ale pocit dotaženosti se nedostavuje.

Když se řekne Gulag, vyvolá to obvykle celkem vášnivou reakci. U mnoha lidí totiž toto slovo zapříčiní nehezké asociace a tak vraští čelo a buší pěstmi do stolu. Já vám nyní nabídnu Gulag v jiném světle, jiném pojetí a celkově vlastně půjde o něco úplně jiného, než jsou rudé mord tábory. Nabídnu vám dílo jménem Death And Its Roses, což je aktuální deska Brazilců Gulag.

 

O Brazílii se v posledních dnech mluvilo celkem hodně, sice v jiných než hudebních souvislostech, ale to nechme spát. Přijde mi proto docela vhod předložit recenzi na desku, která se letos z této země vyloupla. Jde o výsledek skladatelského dua Morus a Häxan, kteří jsou oddáni svéráznému pojetí black metalové odnože. Je to kapela relativně mladá, jelikož vznikla teprve loni, zato notně akční. Za dva roky stihla vypotit demo, EP a dvě řadovky, z nichž tu poslední si teď lehce přiblížíme.

 

Jak asi zní black metal z Brazílie? To je otázka, kterou si každý asi položí, když se setká s něčím podobným, jako je Gulag. Předsudky ale nechte stranou, vždyť i v téhle zemi vzniklo několik slušných kapel a nemusí se nutně jednat o Sepulturu. Co třeba Sarcófago? Nic neříká? To mi ani neříkejte… Ale zpět do, pardon, ke Gulagu.

 

 

Exotická esence se na nahrávce nezapře. Zní svým způsobem jinak, ačkoliv je stavěna na evropských základech. Možná i proto se vkrádá pocit jakési avantgardy, který je schopen pojmout vše, na co dosud nemáme jiná slova (podobně jako crossover). Dokonce se dá vystopovat i žánrová nálepka depressive, ale to už mi trošku zavání. Obecně bych tyto prvky shrnul do atmosférického black metalu, což je výmluvné a postačující. S hudbou se to má tak, že vedle klasických parkinsonových riffů umělci naložili i nějakou tu uvolněnější pasáž a netradiční vsuvky. Jen škoda, že se nedokázali trochu více rozvášnit, protože celá nahrávka má de facto jen tři plnohodnotné skladby, což je sakra málo.

  

Za povšimnutí stojí fakt, že se nad nahrávkou vznáší duch brazilského podnebí. Nemyslím tím zrovna rozpaženého Ježíše, ale takovou zvláštní auru, kterou evropské nahrávky nemají šanci získat. Jde o způsob přemýšlení nad žánrem, což může být následkem rozdílnosti kultur autorů. Melodie a drobné střípky v pozadí pak doznávají charakteristického obrazu, jež je typický právě pro ony vzdálené, zahraniční destinace, v tomto případě Brazílii. I během té necelé půlhodinky hraní má posluchač možnost se na moment vcítit do odlišného vnímání black metalového světa, ačkoliv se jeho autoři snaží znít co nejvíce evropsky. Uchopení stylu se Gulag povedlo vkusně a minimálně mou osobu oslovili. Ale stále tomu něco chybí, deska je příliš krátká, aby si ji člověk dokázal plně vychutnat. Pouštím si pak album zpětně dokola, ale pořád to není ono. Je to originální, je to dobře provedené, ale krom zvláštního tajemna během poslechu se nic víc nedostaví. Což je škoda. Patrně by prospěla již několikrát zmiňovaná delší stopáž.

 

Deska umí střídat nálady, umí být něžná a umí i báječně zahrozit. Mrazivě a zároveň dojemně navíc působí zvuk hrací skříňky, které jsou na nahrávce věnovány dvě samosatné skladby. Dominantou jsou nakonec hlavně kytary a jejich nemilosrdné blackové výpady. Samo sebou dokáží udeřit i na jemnější strunu a dotáhnout výsledek do baladičtějšího konce. Poprat se s jakoukoliv náladou dokáží Gulag opravdu smyslně, ovšem i přes to je obal spíše nafouklý vzduchem a prázdnotou. Misky vah jsou ve vodorovné poloze, jen čas ukáže, na kterou stranu budou autoři přikládat závaží. Zatím bychom mohli sázet na pozitivní zítřky, předtucha hovoří ku prospěchu kladného výsledku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky