Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Halcyon Way - Bloody But Unbowed

Halcyon WayBloody But Unbowed

Sarapis14.9.2018
Zdroj: mp3 (promo od Agonia Records)
Posloucháno na: PC // mp3 player Philips + Koss the Plug, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Halcyon Way přešlapují mezi temnotou a světlem s nejasným cílem. Jejich melodické cítění ale za zkoušku stojí.

Sousloví Halcyon Way nepatří mezi ta nejpoužívanější, ale podle bleskového průzkumu, který jsem provedl s použitím veřejně dostupných zdrojů, jde o poměrně etablovanou prog metalovou značku. Jak jistě tušíte, procesu postupného usazování kapely v žánrovém popředí jsem až dosud svědkem nebyl, což jen potvrzuje, jak jsou hudební lány širé a můj kombajn pomalý. Až při letošní sklizni se mi pod žací lištu dostalo stéblo nejčerstvější - album Bloody But Unbowed, které mi zatlouklo hřeby do hlavy hned svým obalem, než mi došlo, kde jsem ho už viděl. Ale popořadě.

 

Počátky Halcyon Way sahají do roku 2001, kdy se v americké Atlantě zhruba v době řádění Patrika Štefana v dresu tamějších Thrashers uskutečnila první zkouška budoucí metalové naděje. Její vlak se naplno rozjel až v roce 2008 vydáním debutu A Manifesto for Domination, ale od té doby je k nezastavení a pořád zrychluje. Dnes jsou Halcyon Way kapelou se silnou podporou v zádech (Agonia Records), čtyřmi alby na kontě a jménem, které budí respekt a otevírá dveře k různým zajímavým kooperacím.

 

 

Hudba Halcyon Way má dvě základní roviny. Tou první jsou tvrdé kytarové riffy s thrash metalovou náturou a agresivními sklony, tou druhou jsou melodické refrény a sborové vlny plné pozitiv. Nabízí se kašovité konstatování, že si zde každý najde to své, ale menší problém je v tom, že se obě roviny příliš neslučují. Model střídání naštvaných grimas se záběry zachráněných štěnat na konci zpráv je docela osvědčenou metodou, jak uvolnit průchod různým emocím na ploše hrstky minut, ale někdy to zkrátka drhne. Mám pocit, jakoby se Halcyon Way nemohli rozhodnout, jestli budou tvrdí a temní jako Nevermore, nebo melodičtí a usměvaví jako ...ehm… třeba Helloween. Dovolím si říct, že ta přívětivější tvář kapele sluší víc, neboť talent pro chytlavé motivy a refrény mají mnohem rozvinutější než schopnost napsat kulervoucí riff. Skladby se mnohdy rozjíždějí nevyrázným hoblováním a záchrana přichází až s pozdější zápletkou.

 

Samostatnou otázkou je, jak by si album vedlo bez vydatné pomoci sboristů The Nailhead Choir - originální skupinky známých zpěváků jako jsou Todd La Torre, Matt Barlow, Troy Norr a dalších. S prominutím sestava jako prase na albu vypomáhá s refrény a vede si úžasně. Naproti tomu sólový zpěv frontmana Stevea Brauna mi zas tak sympatický není. To stejné platí pro ono prolínání nálad, které mi připadá malinko křečovité, což ještě prohlubuje příležitostný murmur, jenž se tam nehodí už vůbec, a tak s tím poslechem často bojuji podobně, jako se na horské dráze střídá euforie s nevolností. Až je mi skoro líto, že se v tolika bodech s Halcyon Way rozcházím. Připomíná mi to situaci v Queensrÿche po nástupu Todda La Torreho - ta alba mám svým způsobem rád, ale některé věci (nazval bych to tlačení na pilu) mi nedovolují si poslech naplno vychutnat.

 

K albu se vracet asi moc nebudu, ale jedním dechem musím dodat, že skladby jako Slaves to Silicon, Cast Another Stone, Ten Thousand Ways nebo Desolate mi v hlavě i přes některé maličkosti zůstanou hodně dlouho a dobrovolně je vyhánět nebudu. A ten obal? Nemůžu si pomoct, ale vidím tam Demonic.. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky