Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsem ostuda, ale o existenci švédských hitmakerů Alfahanne jsem doposud neměl tušení. Kapela funguje už nějaký čas, nahrává dobré a zajímavé desky plných melodické odnože black metalu, ale tohle všechno by zřejmě na zvýšení pozornosti nestačilo. Melodických blackovek jsou na každém rohu mraky. Nicméně stačí mrknout na diskografii a všimnout si, že kapela debutovala splitkem se švédskými Shining. Když pak zabrouzdáte do bohaté diskografie Alfahanne, nelze nechat bez povšimnutí, že na každé nahrávce hostuje nějaké slavné jméno. Hned na prvním albu Alfapokalyps uslyšíte nesvatou trojici Hoesta, V'gandra a Niklase Kvarfortha. Tomu říkám start. Ostatně ani samotní členové Alfahanne nejsou žádná ořezávátka. Za vším hledejme frontmana, zpívajícho kytaristu Pehra Skjoldhammera, kterého pamětníci mohou znát z Vinterland.

Pátou dlouhohrající nahrávkou Vår tid är nu se Alfahanne podařilo příjemně skloubit staroškolsky znějící trve black se vzdušnou melodikou a mnohdy až rockově nadrajvovanou atmosférou. Na mysl mi padaly příměry k mixu Horna s Ulver hnaným zmíněnou hitovostí a chytlavostí. Místy mi melodie evokují osmdesátkový pop v celé parádě. Všemu samozřejmě vévodí specifický Pehrův zpěvokřik.

Stejně jako v minulosti, i na Vår tid är nu narazíme na zajímavé hosty. V Alfa Omega uslyšíme samotného Natterfrosta. Je udivující, jak jeho jedovatý chřtán parádně koexistuje v punkově rozdováděném prostředí. Podstatně více masakráckou När allt faller / Kaiken Kaatuessa obohatil Spellgothův sýpot. V titulním songu uslyšíme méně profláklého, ale ne méně kultovního Nattfurstha (Sorhin). Když si přidáme do výčtu Doedsadmirala, je jasné, že Alfahanne vytvořili výživnou mozaiku plnou originálních ozdůbek.

Je velice sympatické, že Alfahanne svým naturelem a šarmem dokázali, že slavná jména potěší, ale nejsou nezbytně nutná pro plné vychutnání fungujícího alba. Kapela vytvořila nakažlivou desku s až sladkými vyhrávkami, které nezní blbě, ale v kombinaci jedovatého starého blacku naopak velice atraktivně. Myslím, že ani příznivce raw blacku by taková porce sladkostí nemusela urazit.

Zvuk desky je stejně jako nálada kombinací syrovosti, špíny a uhlazenosti. A jde to. Netvrdím, že Alfahanne vytvořili nahrávku, se kterou přemění scénu. Netuším, s jakými představami pánové ke své kapele přistupují, ale předpokládám, že se hlavně jedná o radost a poctivost.