Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O studené mašině Diabolicum nebylo čtrnáct let slyšet, ležela přikrytá v opuštěné tovární hale a dlouho to vypadalo, že vše podstatné už řekla. Na druhou stranu, brát tento neúprosný projekt jako určující chod žánru, je tak trochu bláhové. Diabolicum jsou jistě zajímavá a svého času docela našlapaná squadra, ale podstatná jména chladné oceli vměstnaná do vět černého kovu mají na starosti přece jen jiní interpreti. Přesto je dobře, že se tihle výlupci znovu nadechli a rozhodli se vypustit ještě jedno nesvaté přikázání. Krev v žilách nechť zčerná a rána na předloktí ať už nikdy není čistá.

Tahle kapela, to je totiž ryzí zlo. Nebo by aspoň mělo být. Nakolik je identita Diabolicum oddána negativnímu světu a podsvětí zejména, to už je otázka. Někomu může počínání kapely přijít přehnané, druhému nevýrazné a neuchopitelné a další si v tom marastu jednoduše libuje. Já jsem do této švédské válcovny plechů nahlédl díky albu "The Dark Blood Rising", jehož jeden kousek mi přistál doma ve formě CD. Nedá se říci, že by mi tahle deska nějak zásadně přirostla k srdci, ale své si v přehrávači řekla a aktuální místo v prachu poličky okupuje také s náležitou hrdostí. Hrdě se snaží tvářit i novinka...

... a já k ní přistupuji s nestrojenou radostí, protože otevřít po tolika letech knihu dokumentující střet válečnictví, násilí a industrializace, je mimořádně rajcovní. Není nad to, když vás šrapnel pohladí ve tváři a ostnatý drát se vryje pod kůži. A drátem je omotaný i mikrofon, za kterým si prohlíží své jizvy na těle chlívák Kvarforth. Na jak dlouho se zastavil na výpomoc do tohoto podniku hrůzy si neodvažuji soudit, ale čas, aby na chvíli opustil řady Shining, si našel. A jeho projev? Divný jako vždy. Občas roztřesením mumlá své poklesky a nejistoty, aby potom vystřelil z trenek poctivě udržované dělo a šermoval s ním před obličejem trestané zajatkyně. Idol - sebevrah, no ano.

Hudebně se Diabolicum nadále pohybují ve svém oblíbeném teritoriu. Black metal je lapen změtí trubek a kulometných automatů, z nichž nelze sejmout ani nelidskost, ani temnou duši plnou odpadu. Diabolicum snad duši ani nemají. Rozhodně ji nemá tahle deska. Je taková nijaká, bez silnějších momentů, bez chuti argumentovat, jen cosi rychlého a zmateného pobíhajícího v areálu smrti od plotu k plotu. Stav je to bohužel setrvalý a neměnný. Dá se pochopit, že dávka, kterou musíme společně s kapelou podstoupit, má být maximálně krutá a zbavená veškeré humánnosti, ovšem říct by přesto něco měla.

Ale ona neříká. Divně sebou šije od ničeho k ničemu a jenom místy zaujme výraznějším motivem, nebo hezkým nástupem. Jinak je to taková prázdná deviace s pár výstřelky, které nemůžou nikdy ublížit. Její zaujetí je rovno nule a přínos je poctivý průměr. Obejít se bez takového alba nezabere příliš hodně přemýšlení a mám pocit, že kdyby to trvalo dalších x let, tak to dopadne podobně. Diabolicum zkrátka nejsou těmi, který určují chod událostí. Nepodařilo se jim zburcovat stíny a pomocí nim nám kalit mysl a vydírat duši. Ta má je tedy určitě imunní. I proti mocnému Pazuzu, jehož stopoření vrhá na nebožáky zlé síly. A síla Diabolicum je bohužel spíš v těch věcech okolo, než v produkci samotné. Škoda.

// A pokud člověk mixuje poslechy s "Grand Declaration Of War" od Mayhem, je stín vržený na novinku Diabolicum ještě větší. S tím mrzce totálním pojetím chladu a nihilismu zkrátka nelze soupeřit. A jak zaznělo v Pelíškách - není voják jako voják! //