Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Americká kapela Vaura je mladá, na scéně se pohybuje nějaké dva roky. Při pohledu na sestavu ze mě strach z mladických nerozvážností rázem padá, protože zjišťuji, že se v ní setkávají zkušení muzikanti ze zavedených spolků jako jsou Gorguts nebo Kayo Dot, i když nejen oni. Tím se zatím poměrně neznámé jméno dostává do jiného světla. Pro úplnost informací je potřeba zaregistrovat již jejich sympatický debut Selenelion, který vyšel v prvním roce existence kapely. Ten následovala deska číslo dvě nazvaná The Missing a o ní bude řeč. Abych předešel falešným očekáváním a planému chvění, podobnost s výše zmíněnými kapelami nehledejte. Nic si není vzdálenějšího než hudba třeba vzpomenutých Gorguts (těm se vůbec jen těžko něco podobá) a Vaura. Od těch prvních se nechám s radostí vykostit a mozek naložit do láku, s Vaura je to však jiné. Její tvorba se hodí spíš pro chvíle, kdy chcete tělu zachovat celistvost a unavený mozek jen tak lehce pokolébat. K tomu je album The Missing jako stvořené.

Vaura pro své druhé album zvolili vhodné jméno. Jako by mu chtěli zalichotit, snaží se na posluchače jít cestou silných dojmů, sladkého smutku, který chytne za srdce. Nepoužívají sílu, ale lehkým dotykem barví stěny pocitů a nereálných zážitků. V ranním oparu pár metrů od nás se postupně zobrazuje myšlenka. V samých základech desky zvolna rezonuje pomalejší, atmosférický rock, jehož neuspěchané tempo přímo vybízí ke zklidnění a rekapitulacím. Hudebně deska stojí na vlastních nohách a nechybí jí smysl, přesto se během poslechu neubráním několika srovnáním s jinými kapelami, ty myšlenky se mi vynořují zcela spontánně. A tak ze mě lezou moudra takového typu, že v našich luzích k nim mají blízko takoví Endless. Ti ve své tvorbě také zanechali podobné stopy sentimentální slabosti, ale hlavně dokázali složit silné a chytlavé melodie s podobnou atmosférou.

Příkladem za všechny budiž Putting Flesh To Bone. Trošku nasládlých bobulí jako by si vzali od finských Sentenced a zpěvák se v některých momentech nebezpečně přibližuje Nicku Holmesovi v paradiseovských vyměklých časech, kdy se zvolna houpali na vlnách popových křečí. Všechno tohle tam slyším, ale bráním se jakýmkoliv úvahám o plagiátorství. Věřím, že podobnost je čistě náhodná a všechny postavy byly vymyšleny. Předchozí album Selenelion sázelo na větší tvrdost, ostrá linka neříkala nic o laciném přátelství. Nynější tvorba už je přístupnější, ale i když je tvrdších pasáží jen pomálu, dávají o sobě vědět a mnohdy nabídnou inspirativní zážitky. Jedna ze skladeb, The Fire, se tváří jako blackem načichlá, melodií křížená vypalovačka, kde první dojem záhy hatí klidný a čistý vokál. Dohledat se v ní dají až experimentální pokusy, stejně jako ve skladbě Abeyance.

V mnoha kusech jsou cítit vlivy post-rocku, které prozrazuje kvílení kytar uvelebených ve vyšších polohách a ničím nerušené plochy hudebních vrstevnic, které desce poskytují tolik potřebné drama a napětí. V některých skladbách emoce gradují skrytě a odhalit je vyžaduje bezostyšný průzkum pod hlavním motivem. To lze potom uslyšet rostoucí napětí v pozadí. Deska se stylově houpe, dává dohromady blízké druhy, a tak není úplně snadné ji zakotvit. To ovšem není ani ta nejmenší chyba.