Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Halma - The Ground

HalmaThe Ground

Jirka D.18.10.2019
Zdroj: CD v papírové pošetce (# KUTTER 050) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Instrumentální rock je sice vyčerpaný žánr, ale desky jako tato představují světlou výjimku potvrzující jinak přesvědčivě pevné pravidlo.

Německá kapela Halma funguje už od roku 1999 a co jí přimělo dát si na obálku ten šílený obrázek, to skutečně netuším. Je to něco mezi ilustrací k Čapkově První partě a ideologickou lží z doby budovatelského nadšení za socialismu, což ani jedno není v Německu téma (aspoň nevím, že by bylo). Asi bych pochopil něco v duchu multikulturní nebo genderové ideologie, něco z ekologického aktivismu nebo obrázek Gerty se svatozáří, ale horníci? V době, kdy Německo nejen že odchází od uhlí, ale podle všeho se hodlá vrátit zpátky na stromy a tam se živit ... jak vlastně? Anebo že by v tom byl probouzející se underground utočící proti novým náboženstvím a modlám dneška?

 

Kolik hrůzy ale vzbuzuje titulní malba, tolik nadšení naopak vyvolává hudební obsah, jehož jednačtyřicet minut popírá všechny moje předsudky o tom, že instrumentální rock (někde na pomezí psychedelie a post-rocku) je vyčerpaný žánr zralý na odpis. Ostatně není to tak dávno, co jsem psal o jednom takovém marném pokusu v podobě nové desky kapely Nazca Space Fox (ZDE) a aniž bych tomu šel sám naproti, v přehrávači se mi objevilo tohle cédo a světe div se, zaujalo.

 

Halma band

 

Čím? Není to jednoduché popsat, ale určitě svojí atmosférou. Určitě lehkým jazzovým nádechem, celkovou konzistencí projevu a nápaditostí v použití elektroniky a ruchů v jinak lehounkém kytarovém zvuku. Album The Ground je místy až snové, velmi decentní, lehké jak letní podvečer a všechno do sebe zapadá s neuvěřitelnou samozřejmostí, která se neslyší každý den. Jednoznačnou devízou kapely jsou dvě kytary, laděním posunuté značný kus od sebe, které vymezují hranice a jedna druhou skvěle doplňují. Basa je důrazná, ale nikoliv agresivní, lehce pohupuje rytmikou a ve zvuku je výrazná tak akorát. Bicí jsou tlumené, velmi často nejsou hrané paličkami a právě z nich mi vane svěží dech jazzové kavárny. V mnoha chvílích mám velmi podobné pocity jak při poslechu Esbjörn Svensson Trio (ZDE), což je pro mě pochvala z největších.

 

A právě podobně jak toto trio umí i Halma opouštět meditační svět pokojné hudby buďto ruchovými pasážemi, ale i místy, v nichž všechno z ničeho nic nabere zvláštní intenzitu a začne na posluchače vyvíjet slušný nátlak. Příkladem může být čtvrtá skladba It Could All Be Difrent, která hodně stojí na jednoduché rytmické smyčce, ale v závěru se pozoruhodně rozrůstá a jako celek působí velmi silně. Těch míst je víc, propůjčují nahrávce uvěřitelnou a v důsledcích působivou dynamiku, a hlavně udržují posluchače ve střehu, což všechno dohromady vytváří velmi příjemný a naplňující posluchačský zážitek. Tomu napomáhá i na současné nelichotivé poměry živý a civilní zvuk, který nebolí v uších a plně koresponduje s hudební stránkou desky. I tohle se povedlo.

 

 

The Ground je pro mě upřímným překvapením, z něhož nedělám žádné přehnané závěry, ale v této chvíli mi tohle album sedlo. Jak jsem psal - svou uvěřitelností, lehkostí, poslechovou atmosférou, přirozeností. Víc pro tentokrát nežádám, snad jen vyměnit obal.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky