Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední roky se kolem mě tvorba finských melancholiků Hanging Garden doslova točí. Pořád poslouchám jejich předposlední řadovku The Garden, které se nemohu nabažit. Už míň vychutnávám jejich kratší počiny, a nyní si hojně pouštím Isle of Bliss. Devátou řadovku vycházející opět pod značkou Agonia Records. Kapela o svém novém počinu tvrdí, že se zaměřila na přímočařejší kompozici a temnější či vzteklejší tvář kapely. První pocity takové jsou. Ať už je příčinou ostřejší zvuk či občas svižnější tempo, či extrémnější vokály. Takový dojem Isle of Bliss opravdu vzbuzuje. Minimálně úvod nahrávky je zběsilý a plný krvavé atmosféry. Nicméně i v takových místech jsou Hanging Garden vzdušní. Tvoří étericky proudivé melodie uprostřed krvavého nátlaku, ze kterého mrazí.

Námět alba se zabývá duchovnem, životem i smrtí a přechody mezi nimi. Vykresluje vnitřní krajinu, kterou vnímavě zkoumá. Maluje bohaté světy, lesy, fantastické prostředí, vesmír, dálky… Prostě dělá radost všem snílkům a fantastům, baronům Prášilům a podobným nadšencům. Řekl bych, že jednoduchý obal jde textům naproti.

Novinkou v jinak dobře známém prostředí je divoký hlas něžné Riikki. Ta samozřejmě stále krásně zpívá jemným hláskem a tvoří protipól svému manželu Tonimu. Oba opět nejsou pouze kráskou a zvířetem. Toni Hatakka umí použít svůj čistý vokál a vymyslet pro něj zdařilé harmonie, a spolu se svou ženou andělsky pět o hvězdných dálavách. Riikka svůj hlas tentokrát občas prožene rašplí a díky tomu sípe jak zběsilá saň. Její scream je pěkně dráždivý.

Hanging Garden nestojí samozřejmě pouze na výborných zpěvech. Ačkoliv je v kapele hned několik šikovných hráčů na klávesy a syntezátory, mají dobře konkrétní kytary s baskytarou. Kapela ví, že i zvuk dobrých bicích je důležitý. Výsledkem je, že každý nástroj zní jako hlavní a každý ví, kdy se stát týmovým hráčem. Moje tvrzení zřejmě působí příliš nadšeně, ale takto to vnímám. Máme zde spousty akustických kytar, kvílivých vyhrávek, těžkých kil, sekaček i tremol, klávesových veleploch i něžných introvertních míst. Bicí jsou stejně tak proměnlivé. Umí být rázné, metalově nasypané, rytmicky hravé i ustoupit do pozadí. Když nad tím přemýšlím, tak vedle zpěvů je baskytara středobodem, kolem něhož se vše točí. Tvoří páteř kroutící se i pevně vzpřímenou.

Srovnám-li Isle of Bliss se zbytkem diskografie, je jasné, že kapela navazuje na The Garden. Z minulosti si bere zejména zkušenosti. V počátcích byla dřevně doomovým spolkem, postupně nabalovala gotické návleky, občas je vyměnila za hlavní odění, nebála se hrát elektroniku či black metal. Předností není snaha vymýšlet nový styl a pokaždé znít originálně. To se jim daří hlavně až nyní. Kapela si našla svou tvář, s tou si pohrává, ale nezahrává. Ostatně, posluchač, který Hanging Garden sleduje delší dobu, nebude příliš překvapený, ale může ocenit svěžest nových skladeb, z nichž ani jedna nevyčnívá nad zbytkem. Ať už se jedná o extrémnější či ostřejší podobu (To Outlive the Nine Ravens, Arise, Black Sun nebo The Death Upon Our Shoulders) nebo vznešenější (To the Gates of Hel) či doomovou (Her Waning Light).

Album je poměrně stylově rozevláté, ale kupodivu drží příjemně pohromadě. Jak jsem byl nadšený z The Garden a vyzdvihoval tohle album nad zbytkem, tak jsem byl z Isle of Bliss z počátku rozpačitý, ale po chvíli jsem ocenil jeho sílu. Znamená to tedy vzrůstající tendenci? Doufám v to. Počítám s tím, že mi bude Isle of Bliss ještě nějakou dobu vytvářet příjemné prostředí.