Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při poslechu nové desky norských Krakow si stále nemůžu vzpomenout, jestli jsem o tvorbu téhle kapely zavadil někdy v minulosti. Protože pokud ano (a mám ten pocit), všechno se mi nějak vykouřilo z hlavy. Pravda je, že k tomuhle závěru docházím stále častěji u stále více příležitostí a nemám k tomu žádné racionální vysvětlení. Stejně tak nevím, zda se aktuální název kapely píše správně s krátkým, nebo dlouhým „o“, dohledal jsem obojí. Jde to se mnou z kopce...

Na metalové encyklopedii se o Krakow píše jako o stoner metalové kapele, což nedokážu posoudit s ohledem na minulost, ale přítomnost má s tímto žánrem společného docela málo. Pokud si totiž pod tímto zařazením představíte třeba vejpitky Red Fang či nějaké podobné, metalově-zábavné těleso, anebo klidně i serióznější kapely typu Mastodon, v případě Krakow zažijete trochu jiný výlet. Napovědět by vám v podstatě mohlo už to, že nové album Minus vydalo norské vydavatelství chytrého rocku Karisma Records, jakkoliv bych tak úplně neřekl, že jde o zcela typického zástupce zmíněné vydavatelské stáje.

Sound téhle kapely na této desce je primárně hodně heavy a především pak úvodní skladba Black Wandering Sun místy představuje docela značný tlak na posluchače. Produkce kapely se ubírá spíš post-metalovým směrem, se zvukem vystavěným na kytarových plochách a se správně nemocným sólem v závěru, které má na svědomí Phil Campbell. Ano, ten Phil Campbell. K tomu přidejme krátké chvíle oddechu a melodiky a jakýsi odkaz praotců Neurosis, ke kterému to celé směřuje, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Místy (The Stranger) mám zase dojem, jako bych zaslechl něco ze složitostních postupů Intronaut, i když ti jsou samozřejmě o třídu jinde. No a když už jsem o odstavec výše vyloučil ty Mastodon, tak u druhé skladby Sirens to hned zase odvolám a napíšu, že tady si z nich berou docela dost. Tím vším chci říct především to, že muzika Krakow je komplexnější záležitost, spíš post-metalová, laděná atmosfericky kytarově a s lehkým náznakem složitější techniky. V důsledku a svým způsobem relativně osobitá a těžko zařaditelná zcela jednoznačně do jednoho žánru.

To v podstatě platí pro první čtyři skladby desky, které jedou s menším či větším úspěchem v takto nastavených kolejích a nikam dál se příliš nedívají. Poslední dvě položky - skladby Minus a Tidlaus - jsou ale jinde, jsou téměř úplně instrumentální a hooodně moc mi připomínají My Sleeping Karma. Jde o takový ten meditativně laděný, psychedelicky-instrumentální rock, který se v případě těchto dvou skladeb doslova táhne téměř deset, resp. sedm minut. Je to dost a s ohledem na ne příliš přesvědčivou salvu nápadů (hlavně druhá jmenovaná se zhruba v polovině topí sama v sobě) je to místy těžké pořízení všechno vyposlechnout až do konce. Konec desky vyznívá oproti zbytku výrazně slaběji a vlastně mám pocit, jakoby závěrečné dva songy na albu vůbec neměly být. Což při celkových 37 minutách asi chápete, že by chybělo...

Navzdory všem možným žánrovým náznakům a těžší posluchačské uchopitelnosti věštící zážitek pro náročné se moje dojmy z desky Minus rozházejí. Vedle jednoznačných pozitiv v podobě svébytnějšího zvuku a skladatelsky vytříbenějšího pojetí mi schází něco skutečně silného, co by mě jako posluchače dokázalo udržet v plné mentální kondici od začátku do konce. To se v podstatě daří do třetí skladby, u čtvrté to jde z kopce a pak deska uvadá a moje pozornost taky.