Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hanging Garden - Neither Moth nor Rust (EP)

Hanging GardenNeither Moth nor Rust (EP)

Jirka D.7.2.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm // Renkforce RF-DAB-IR1700 / Denon PMA-680R / Elac CL 72
VERDIKT: Aktuální krátká deska Hanging Garden jako ztělesnění metalového sentimentu a marné snahy vystoupit ze stínu žánrových klišé.

Historie finské kapely Hanging Garden je poměrně dlouhá, takřka dvacetiletá a sedm dlouhohrajících studiových desek je jasným důkazem toho, že v sestavě nejsou žádní lenochodi. Od roku 2013 si kapela drží standard „co dva roky to nové album“ a aby toho nebylo málo, stihne v mezičase vydat minimálně jedno EP. Množství muziky s logem této formace je tedy ve světě docela dost a není taky vůbec divu, že nevědět o této kapele vůbec je mnohem méně pravděpodobné než vědět o ní aspoň něco. To něco je v našem případě deska Blackout Whiteout z roku 2015, kterou docela pochválil kolega Garmfrost (ZDE) a potom v mém případě album Into That Good Night z roku 2019, které jsem svého času chvíli poslouchal, ale nic o něm nenapsal.

 

Hanging Garden band

 

Od té doby vyšla další řadovka Skeleton Lake (květen 2021) a pak dnes probírané EP Neither Moth nor Rust, obojí tak jako naprostá většina diskografie na vydavatelství Lifeforce Records. A právě od nich nám tahle šesti-skladbová záležitost přistála v redakci, což jsem nejdřív chtěl přejít taktickým mlčením, ale časem dospěl k závěru, že zmínit se několika slovy nemusí být úplně od věci.

 

Předně je třeba napsat, že muzika Hanging Garden je svým způsobem anachronismus pro fanoušky melodického doom/death/gothic metalu a je-li pro vás tenhle žánr už dlouhé roky mimo, bude pro vás mimo i tvorba této kapely. Nic mezi tím neexistuje. Aktuální nastavení (aktuální od roku 2019) v podobě dvou hlasů v tom nejprovařenějším podání zlého mužského (Toni Hatakka) a hodného ženského (Riikka Hatakka) docela snadno vyvolává soucitný pohled směrem k reprobednám a nebudu tvrdit, že bych z toho byl nějak nadšen. Hudební kostra je potom zcela tradiční, poplatná žánru a bez zaváhání made in Finland. Tedy hromada kláves, docela fajné melodie, za mě velký odkaz starších Swallow The Sun.

 

Tenhle klasický model na EP představují úvodní dvě skladby, které nepřináší žádné nové pohledy ani přístupy a zcela bez ostychu kráčejí dávno prošlapanou a pohodlnou cestou. Pokud na nich něco zaujme, tak naprosto příšerný a brutálně ořezaný zvuk, který spouští krev z uší hned v prvních vteřinách poslechu a jednoznačně patří do kategorie nebezpečného odpadu. Skladatelsky se jedná o předvídatelnou variaci na známá témata a troufám si tvrdit, že ani jedna skladba neobsahuje ani jeden silnější nápad. S třetí skladbou se nicméně album zásadně proměňuje, výrazně zjemňuje, začíná si hrát s atmosférou a představuje Hanging Garden jako sentimentální metalisty hrající na city. Zajímavé na tom je především to, že se poměrně razantně zatáhne za brzdu hlasitosti, zvuk se pročistí a začne být snesitelný, což je obzvlášť slyšet v čistě klavírní The Raven Portrait a závěrečné Field of Reeds silně načichlé synth-popem. Bohužel další pozitiva ani tyhle skladby nepřináší a spíš by se hodily jako určitý druh přemostění na klasické dlouhé desce nebo jako svým způsobem bonusová skladba v případě té poslední. V jejím kontextu nelze nezmínit Paradise Lost a jejich desku Symbol of Life.

 

V jistém smyslu mi vlastně přijde docela zajímavé, jakým způsobem se v některých skladbách deska rozkračuje přes vícero žánrů a ukazuje kapelu zkoušející různé přístupy a různé odstíny hudby. Ostatně právě formát EP se k tomuto účelu zdá víc než vhodný a v tomto ohledu dobrý. Na druhou stranu ale nelze neslyšet, že mnoho invence ve skladbách ukryto není a že se jen na další způsob oprašují už patnáct dvacet let staré postupy, které dostatečně obeznámený posluchač snadno identifikuje ve své zaprášené sbírce cédéček. Za mě by to byl průměrně zdatný standard, ale za ten krvelačný zvuk musí body dolů.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky