Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hanging Garden - The Garden

Hanging GardenThe Garden

Garmfrost1.3.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Dost možná nejzdařilejší nahrávka Hanging Garden. Umí být ostrá, je nakažlivě melodická, je bravurně nazpívaná, je i pompézní... Je radost ji poslouchat.

Když mi onehdy přistálo v mailové poště promo nové nahrávky finských Hanging Garden The Garden, s hrůzou jsem si uvědomil, že už je to osm let, co jsem tuto kapelu slyšel a věnoval se její tehdejší řadovce Blackout Whiteout (link). Tehdy jsem si sliboval, že budu kapelu sledovat, jak se jí bude dařit, kam směřovat… A nic. Klasika. Zapomněl jsem na ni. Každopádně Jirka se svého času věnoval krátké nahrávce Neither Moth nor Rust (recenze). Po prolétnutí, o co jsem přišel, jsem naznal, že se kapela neustále vyvíjí. Blackout Whiteout se mi pořád líbí, další… jak co… Třeba taková Skeleton Lake, kdy do kapely nastoupila zpěvanda Riikka Hatakka a takřka ovládla prostor, mi moc nevoní. Ono ípko taky nic moc…

 

hanginggarden

 

Vlastně ve stejné sestavě po dvou letech nahráli Hanging Garden desku novou a musím říct, že mnohem zábavnější a poslouchatelnější, než všechno, co v mezičase vyšlo. Při projíždění diskografie si užívám velice příjemné melodie s dobrými zpěvy. Užívám si také, že kapela nestojí na místě a dá se říct, že každá nahrávka je krapet jiná. Zajímavostí rovněž je, že tvorba těchto finských melancholiků je prosta originality, avšak zároveň tento nedostatek plně vyvažuje atraktivností nápadů a vlastně také výběrem vzorů. Jednou je to Katatonia, jindy Paradise Lost, nyní více než dost staří Theatre of Tragedy či Tristania blahé paměti, nebo Jirkou zmínění Swalow the Sun. Sem tam mě napadli pozapomenutí The Sins sof Thy Beloved…

 

Co by se mohlo zdát z mých slov jako hanba, může být i předností. The Garden je moc pěkná deska s nesmírně bohatými zpěvy. Riika do kapely skvěle zapadla a s parádním zpěvem Toniho Hatakky (že by manželé?) tvoří vynikající pár. Často zpívají dohromady tutéž melodii, jak to svého času proslavila jiná dvojice – Liv Kristine s Raymondem I. Rohonyi na bájné Áegis (všichni ví, o kom je řeč, ne?). Toniho s Riikou doplňuje s backing vokály také kytarista Jussi Hämäläinen. A vůbec kytary… S ohledem na dominantní klávesy bych čekal kytarový ústup. Ano, výrazných vyhrávek a sólových hrátek moc nenajdeme, ale nemusíte příliš upínat pozornost, zda je uslyšíte. Jsou všude a spolu s basou jsou základem kapely. Ubylo elektroniky a různých vlivů (jako třeba post/metalové asociace druhé desky). The Garden je čistý gothic, ale metal. Metal každopádně. Na Skeleton Lake jsem zaregistroval i pokusy o atmosférický black, jenže z rodiny nic moc. The Garden se o nic nepokouší. Máme zde velice příjemně poslouchatelné písničky, ve kterých se toho často děje víc než by jeden od podobně laděné party čekal. Skladby umí ztišit (The Derelict Bay), umí být hitové i nenápadné. Umí být i ostré (The Nightfall) nebo pompézní (The Journey). Album graduje v podobě kytarově rázné The Fireside a zřejmě nejzajímavější The Resolute, kde se střídají syntezátorové pasáže s oslavně vzletnými výbuchy…

 

 

Nebýt vydavatele Agonia Records, který The Garden vydává, zřejmě bych Hanging Garden znovu odignoroval a byla by to velká škoda. Při vstřebávání alba jsem prožil docela silné emoce. Tento styl se už moc nenosí. Kapely, které jej proslavily, buď nehrají vůbec, nebo něco jiného. Tehdejší fans poslouchají ikonické nahrávky a na nové nejsou zvědaví… To stejné já. Jsem jinde, ale The Garden beru jako zdařilý exkurz do minulosti. Bylo to fajn a ještě chvíli se tam zdržím…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky