Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když mi onehdy přistálo v mailové poště promo nové nahrávky finských Hanging Garden The Garden, s hrůzou jsem si uvědomil, že už je to osm let, co jsem tuto kapelu slyšel a věnoval se její tehdejší řadovce Blackout Whiteout (link). Tehdy jsem si sliboval, že budu kapelu sledovat, jak se jí bude dařit, kam směřovat… A nic. Klasika. Zapomněl jsem na ni. Každopádně Jirka se svého času věnoval krátké nahrávce Neither Moth nor Rust (recenze). Po prolétnutí, o co jsem přišel, jsem naznal, že se kapela neustále vyvíjí. Blackout Whiteout se mi pořád líbí, další… jak co… Třeba taková Skeleton Lake, kdy do kapely nastoupila zpěvanda Riikka Hatakka a takřka ovládla prostor, mi moc nevoní. Ono ípko taky nic moc…

Vlastně ve stejné sestavě po dvou letech nahráli Hanging Garden desku novou a musím říct, že mnohem zábavnější a poslouchatelnější, než všechno, co v mezičase vyšlo. Při projíždění diskografie si užívám velice příjemné melodie s dobrými zpěvy. Užívám si také, že kapela nestojí na místě a dá se říct, že každá nahrávka je krapet jiná. Zajímavostí rovněž je, že tvorba těchto finských melancholiků je prosta originality, avšak zároveň tento nedostatek plně vyvažuje atraktivností nápadů a vlastně také výběrem vzorů. Jednou je to Katatonia, jindy Paradise Lost, nyní více než dost staří Theatre of Tragedy či Tristania blahé paměti, nebo Jirkou zmínění Swalow the Sun. Sem tam mě napadli pozapomenutí The Sins sof Thy Beloved…

Co by se mohlo zdát z mých slov jako hanba, může být i předností. The Garden je moc pěkná deska s nesmírně bohatými zpěvy. Riika do kapely skvěle zapadla a s parádním zpěvem Toniho Hatakky (že by manželé?) tvoří vynikající pár. Často zpívají dohromady tutéž melodii, jak to svého času proslavila jiná dvojice – Liv Kristine s Raymondem I. Rohonyi na bájné Áegis (všichni ví, o kom je řeč, ne?). Toniho s Riikou doplňuje s backing vokály také kytarista Jussi Hämäläinen. A vůbec kytary… S ohledem na dominantní klávesy bych čekal kytarový ústup. Ano, výrazných vyhrávek a sólových hrátek moc nenajdeme, ale nemusíte příliš upínat pozornost, zda je uslyšíte. Jsou všude a spolu s basou jsou základem kapely. Ubylo elektroniky a různých vlivů (jako třeba post/metalové asociace druhé desky). The Garden je čistý gothic, ale metal. Metal každopádně. Na Skeleton Lake jsem zaregistroval i pokusy o atmosférický black, jenže z rodiny nic moc. The Garden se o nic nepokouší. Máme zde velice příjemně poslouchatelné písničky, ve kterých se toho často děje víc než by jeden od podobně laděné party čekal. Skladby umí ztišit (The Derelict Bay), umí být hitové i nenápadné. Umí být i ostré (The Nightfall) nebo pompézní (The Journey). Album graduje v podobě kytarově rázné The Fireside a zřejmě nejzajímavější The Resolute, kde se střídají syntezátorové pasáže s oslavně vzletnými výbuchy…

Nebýt vydavatele Agonia Records, který The Garden vydává, zřejmě bych Hanging Garden znovu odignoroval a byla by to velká škoda. Při vstřebávání alba jsem prožil docela silné emoce. Tento styl se už moc nenosí. Kapely, které jej proslavily, buď nehrají vůbec, nebo něco jiného. Tehdejší fans poslouchají ikonické nahrávky a na nové nejsou zvědaví… To stejné já. Jsem jinde, ale The Garden beru jako zdařilý exkurz do minulosti. Bylo to fajn a ještě chvíli se tam zdržím…