Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to tak dlouho (jejda, už dva roky), co jsem slintal nadšením nad parádní deskou švédských post-punkerů Then Comes Silence Nyctophilian. A ejhle, je zde nahrávka další a zase o kousek blíž k dokonalosti. Nový počin dostal název jednoznačný i metaforický zároveň, a sice Blood. Vše se točí kolem ústřední postavy, zpívajícího basáka Alexe Svensona. Ten svým silným charismatem vkládá do písní dojem nesmrtelnosti, žhavé a bouřlivé. Že má pojem Then Comes Silence potenciál si všimli samotní Nuclear Blast. Osobně mě zarazilo, že víceméně metalový label dostal chuť dostat pod svá křídla kapelu libující si ve staré gotické černotě spojené pupeční šňůrou s punkovou neurvalostí a rockovým písničkářstvím. Budeme doufat, že tohle spojení Then Comes Silence pomůže k větší prestiži a že jim nezlomí vaz.

Ptáte se také, zda se za ty dva roky změnil nějak znatelně styl psaní a prezentace Then Comes Silence? Ano a ne! Kapela stále zůstává pevně ukotvena v osmdesátých letech. Jsou však vášnivě drzí a energičtí, což jsou vlastnosti, které původní hvězdy darkwave dnes povětšinou postrádají.

Jestliže jsem u předchozí nahrávky TCS nadšeně tleskal, nyní to platí stonásobně. Všechno je přirozenější, melodie chytlavější, přitom temnější, zpěv uvolněnější, rytmus dravější… atd. atd. atd. Nechci se ale schovávat za laciné superlativy a přejděme rovnou k desce samotné, která je prostě úžasná. Ale tohle od kritiky nechcete slyšet, že ne? Zahoďme citoslovce, utišme potlesk, je tu krvavá novinka (už nejen slibné) kapely ze Stockholmu.

Umístit na začátek desky singlovou super dvojici The Dead Cry For No One a hlavně mega chytlavého adepta na koncertní hymnu Stranger Kicks, to může nejednoho znejistit, zda kapela prezentující se hitovými singly, nenarve do zbytku samou vatu. Then Comes Silence mají nápadů víc než pouze pro jeden, dva taháky a jakmile se posluchač uklidní z počáteční bouře, může začít vychutnávat čarovnou melodiku My Bones, tolik se dotýkající lepšího ze Sisters of Mercy, kdyby ti se rádi vrhali do punkové nasranosti. Husí kůži mi nahání rytmicky barevná In Leash, která si mě získala zejména pro skvěle zazpívaný refrén. Tedy zazpívaný, spíše nahalekaný. Hlavní slovo má stále basa, přesně tak jak je pro tento ranek typické. Že se děje něco mimořádného, mě pomáhala přesvědčit akustická Choose Your Poison. Nad vyhrávkou pak krásně klouže neafektovaná sólová vyhrávka a pod vším pak střízlivě tepe rytmus. U Good Friday přemýšlím, kterak se dá dobře skloubit jednoduchá skladba s nadpozemskou atmosférou a výtečně zvládnutou instrumentací. Aneb příběh o tom, že v jednoduchosti je síla černé na bílém. Píseň má až metalový tlak v refrénu, aniž by opustila své hranice. Intenzivní tlak nesleví na síle po celou stopáž skladby.

Then Comes Silence umí vykouzlit výborný riff v nářezové kompozici, i v té naprosto klidné. Je možné, že se na počátku kariéry kapela motala v kruhu retra, revivalství, ale hlavně nadšenectví. Podstatné je, že vše postupně přerostlo v aktivní přístup, neustálý růst po všech stranách až do současnosti, kdy se Then Comes Silence odmítají oprostit od svých vzorů, ale rozvíjí svůj rukopis a schopnost napsat podmanivou lahůdku. S rozzářenýma očima budu i nadále sledovat, co přinese budoucnost. Mezitím si budu užívat vynikající krvavé novinky.