Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V současnosti snad v Saudské Arábii není slavnější metalová kapela než Al-Namrood.  Na dunách se pohybují téměř šest let, takže věřím, že ne všem bude jejich jméno zcela cizí. Zvláště když přičteme skutečnost, že letos kapela vydala již čtvrtou řadovku. Nutno předeslat, že se opět povedla.

Co se mi na novém albu حين يظهر الغسق líbí, je především jeho akorátní délka. Sedm skladeb v rozmezí necelých čtyřiceti minut je prostě fajn. Člověk se namlsá měrou střídmou, takže nezbývá ani hlad, ani nedojde na přesycenost. Samozřejmě že spokojenému trávení nahrává především barvitost hudby samotné, která u Al-Namrood dosahuje pestré škály, ale k ní až za chvíli. Nemohu se v úvodu nezmínit o personální změně, konkrétně na postu zpěváka, což je nejfrekventovanější pozice v celé existenci skupiny. Mukadarse, Mudamera a posledního Learza letos vystřídal Humbaba. Jméno, či pseudonym v našich končinách působí dost úsměvně, přičemž se mi vybavuje především popěvek z Královského reggae. Ale nechme žerty stranou, jelikož Humbaba do kapely přinesl nový výraz. Ten se projevuje pochopitelně v barvě hlasu, která je pro Al-Namrood dosud netypická – čistší, srozumitelnější. Ruku v ruce jde i způsob frázování, který více odpovídá orientálnímu stylu, než jak tomu bylo dříve, kdy znělo klasické mumlání a vrčení zpoza minaretů.

Zadalší je důležité si uvědomit, že texty nesahají do příliš dlouhých eposů, ale jsou krátké a po dobu hraní se zpěv vlastně objevuje jen okrajově. Pánové totiž kladou důraz na melodie, které tvoří hlavní pilíř celého repertoáru. Znalec starší tvorby patrně nebude nijak překvapen, jelikož se opět hojně využívá strunných nástrojů a perkusí. Pro novopečeného zájemce to bude patrně obrovská síla. Právě v oněch orientálních melodiích zahraných na tamější folkové nástroje spočívá jádro a kouzlo kapely. Melodie jsou totiž dost pestré a skutečně barvité. Pro ucho Evropana je to právě ono kouzlo orientu, kterého (zatím) nejsme plně nabaženi, proto nás spolehlivě uhrane v podstatě jakákoliv linka s typicky kolísavou strukturou.

Do celkového soundu jsou pak mistrně vmíchávány black metalové postupy, takže odrovnat nepřipraveného posluchače umí kapela spolehlivě. Zaujme každičkou pasáží a navíc nově obohacuje svůj repertoár o zajímavého vokalistu. Lze tím tedy snadno vydedukovat, že kapela se vyvíjí, nestagnuje, ale stále zkouší nové věci. Už třeba i to, že tato nahrávka se nese především v poklidnějším tempu, než jak tomu bylo v rané tvorbě. Jenže když si odmyslíme nový vokál, který ostatně zastává nevelkou část alba, zůstane obnažená kostra alba prvního, tedy استفحل الثأر. První deska byla sice hrubší, divočejší a působila jako zjevení, ale obdobný základ je v celku evidentní. A to i přes lehký zvukový vývoj, který si sice stále ponechává ošklivý, ostrý punc, ovšem oproti předchůdcům je zas o krůček čistší a čitelnější.

Jak to celé uzavřít? Rozhodně ne konstatováním, že poslední album je vykrádačkou prvního. Nové album je totiž výtečně seskládané a jednotlivé skladby mají velký potenciál. Deska je svěží, pestrá a snadno přijatelná, ovšem některé její kroky vedou do míst, kterými se už párkrát prošlo. Nicméně jde stále o prvotřídní jev na atmosférické black metalové scéně, ten duch orientu je zkrátka rezonující.