Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hangover in Minsk - Party Is Over

Hangover in MinskParty Is Over

Monachos1.7.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) / bandcamp
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Party Is Over je hravý a nekonvenční post DSBM, který se nebere smrtelně vážně, a právě díky tomu působí až děsivě skutečně a ne jako kostýmová show.

Party Is Over je debutové album vedlejšího projektu kapely Dymna Lotva, jejíž tvorba je mi velmi blízká. Jakmile jsem se dozvěděl o existenci jejich alter ega Hangover in Minsk (dále jen HiM, tímto zdravím Vileho Valla hehe), okamžitě jsem zpozorněl. Stejná sestava, až na dva hostující zpěváky, a i hudba zní z dálky podobně. Při pozornějším poslechu je však jasné, že HiM není Dymna Lotva. 

 

Základem obou hudebních projektů je depresivní (post) black, ale Party Is Over neobsahuje tak výrazné doom-metalové ani folkové prvky, které jsou pro mateřskou kapelu, tj. Dymna Lotva, poměrně klíčové. Už obal alba zaujme svým bílým pozadím, na kterém se odehrává něco jako exploze krásně bizarní sklenice s červeným vínem ve tvaru lidského srdce. Tento výjev dokonale ladí s názvem kapely (Hangover = Kocovina) i konceptem alba. Hlavní roli v tomto koncepčním díle hraje jeho temná velebnost – démon Alkohol. Téma více než vhodné pro DSBM. Deprese a alkohol je prudce výbušná směs, která má na svědomí mnoho lidských životů. Co se týče DSBM, předpona „post“ je v případě hudby na tomto albu opravdu důležitá. Nejedná se o standardní přístup k (DS)BM, což ale nikoho, kdo zná tvorbu Dymna Lotva, nepřekvapí. Hned úvodní „sbohem“ (skladba Farewell) nás přivítá opojně nostalgickou brnkací melodií, do které pomalu vstupuje čistý zpěv vokalistky Nokt, který se ale v poslední třetině změní v agonický screaming a i hudba výrazně potemní a zdrsní.

 

Hangover in Minsk band

 

Album je plné podobných a zároveň odlišných kontrastů, naštěstí HiM rozhodně nejdou podle nějaké šablony. Na albu mě asi nejvíc zaujala téměř rocková chytlavost zabalená do ponurého post-blackového rubáše. V tomto směru vyniká zejména výbušný singl Devil in Me Wants to Dance a skladba Morning Mourning s krásně primitivním „opileckým“ refrénem. Ale i závěrečná, působivě dramatická věc Party Is Over má také potenciál vyhrát DSBM hitparádu. Duší a srdcem alba je jednoznačně zpěvačka Nokt, která křičí, kvílí, řve, zuří, ale není jí cizí ani čistý zpěv, občas dokonce s nádechem opery. Velmi zajímavě znějí vrstvené vokály, kdy na pozadí screamingu zní čistý vokál. Musím pochválit i výkony hostujících zpěváků, za obzvláště povedený považuji duet Nokt s hyperaktivním Belgičanem Déhá (podle Metal Archives působí ve více než 20 projektech) v destruktivní baladě Fuck You, My Love.

 

Velmi oceňuji, že Party Is over je konzistentně koncepční album počínaje obalem, texty, zpěvem, hudebními náladami – vše tvoří koherentní celek. HiM se dokonale podařilo zhudebnit vzestupy i pády alkoholového šílenství. Na albu se působivě střídají euforické, maniakální a melancholicko-depresivní pasáže. Skladby jsou nasáklé alkoholem, zvratkami i sardonickým smíchem přes slzy. Baví mě slovní hříčky jako:

 
To be or not to be here?
That is the question.
To beer or not to beer?
To beer.

 

Nebo roztomile cynická hláška: „If you’re planning suicide - Just don’t do it here, thanks“, která skvěle dotváří genius loci alba. Stejně jako milé drobnosti v podobě samplů, které ilustrují hospodské prostředí (otvírání láhve, nalévání, cinkání sklenic atd.). Doporučuji podívat se na záznam z jejich debutového koncertu, který obsahuje povedené performativní prvky, díky nimž album získává třetí rozměr. Kocovina není něco, co bych vyhledával, ale „hudební kocovina“, kterou mi naservírovali Hangover in Minsk, je příjemně bolestivá a rád si ji zopakuji. Summa summarum, Party Is Over je hravý a nekonvenční post DSBM, který se nebere smrtelně vážně, a právě díky tomu působí až děsivě skutečně a ne jako kostýmová show.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 1.7.25 11:45odpovědět

tohle musím vyzkoušet

Jirka D. / 3.7.25 8:46odpovědět

Proč mě to nepřekvapuje?

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky