Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hania Rani - Ghosts

Hania RaniGhosts

Lomikar15.4.2024
Zdroj: mp3, bandcamp
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Lehce strašidelný duchařský příběh z alpského podhůří, kde stromy občas zašumí i v úplném bezvětří a za noci se přes okno nedá rozlišit, zdali patří ty arytmické zvuky klopotajícímu potoku nebo něčím krokům. Racionální mysl se možná otočí a zase usne, ta iracionální ale má žně.

... a moje teorie zase je, že většina hudebních nástrojů, ať se již jedná o kytaru, housle či triangl, láká k expresi tím, že je hráč "ovládá",  zatímco klavír nikoli. S klavírem se může kooperovat, může se s ním soupeřit nebo může poskytnout úkryt, do kterého se dá schovat, ale jako nástroj si udržuje svoji svébytnost. Schválně zkuste zahrát na klavír nějakou vaší provinile oblíbenou kytarovou pecku a sledujte, jak ten nástroj odhalí, jaká je ten song v zásadě volovina. Kdepak, tenhle mohutný kus nábytku se těžko poddává. Ale dokáže odměnit, když k němu přistupujete s patřičným citem, respektem a pokorou.

 

Hania Rani je původem klasicky vystudovaná hudebnice, která s nějakými vlastními aranžemi a skladatelskými ambicemi přišla až během lockdownové izolace, kdy se doma kopala do prdele, což jí motivovalo začít na svůj nástroj různě improvizovat, posléze skládat a voila! dneska má na svědomí šest desek a aktivně pracuje i na soundtracích k polským filmům a seriálům. Já třeba už dneska ani nevím, co jsem za lockdownu dělal. 

 

 

Rani má obecně přízvisko pianistka, což ale s její poslední deskou Ghosts trošku zadrhává. Neseznámen s její předchozí tvorbou jsem po krátké rešerši zjistil, že toto album je celkem významným odbočením či rozvinutím její dosud celkem puristické klavírní formy směrem k rozsáhlejším aranžím pracujících najednou i s vokály, různými hosty a synťákovými berličkami.

  

K tématům, které zpracovává na svém posledním albu, ji prý motivovalo dvouměsíční odloučení ve švýcarských Alpách ("když mi neudělaj lockdown, udělám si ho sama!"), kde bydlela v budově bývalého sanatoria. To bylo součástí dříve celkem významné rekreační oblasti, která však již zanikla a zbylo tam po ní mnoho opuštěných staveb a tajemný pocit přítomnosti zanechaných zbytků cizích životů. To oni jsou právě oněmi titulními duchy. 

 

Don't break my heart with truth
We came too far
Don't you see how it's good?
Truth is unkind
And I'm telling you

 

Během procházení rozhovorů s hudebnicí mě nepřestávala fascinovat křehkost a citlivost, která z ní vyzařuje. Třeba když popisuje, nakolik je pro ní silné vědomí, že v pokoji, ve kterém spí, se třeba kdysi někdo uzdravil, nebo zemřel nebo když se svěřuje s tím, nakolik nevlastní jí je v rámci písně vůbec vyslovit slovo "death". Pokud je tedy tato deska považována za nejtemnější v její kariéře, je třeba ji tak vnímat mimo kontext metalového zinu, kde se jedí utržené končetiny nemluvňat k snídani.

 

Při prvních posleších Ghosts jsem měl problém s určitou tonální nekoherentností, kdy některé pasáže desky mi přišly příliš trylkovité, až piknikové. Myslím tím právě ony zpívané části, které ovládají přibližně polovinu nahrávky. Zbytek je instrumentální. Hania Rani se zde pouští do zpěvu prý poprvé, což vzhledem k suverenitě jejího vokálního projevu celkem překvapuje, nicméně zpívá často v krátkých slabikách a přísně rytmizuje, čímž působí trochu nepatřičně laškovně a podstatně tak ukročuje od tvorby třeba takové Agnes Obel nebo Thoma Yorka, ačkoli textově je nejednou daleko melancholičtější, osamocenější až hororovější. 

 

And the lights of midnight leaving me up
Through the open window, is it a sign?
No words of wisdom to calm me down
Hello, hello, hello?

 

Klavírní základ byste bez předchozí znalosti k autorce možná netipli. Nástroj je zde sice všudypřítomný, ale hudebnice ho nijak neprostituuje, jak tomu bývá třeba u Amandy Palmer či Filipa Topola, kde máte často pocit, že po tom piánu regulérně skáčou. Hania klávesy spíš hladí a působí, jakoby z nich vůbec nesundavala bříška prstů. Nejvíce tenhle její kumšt můžete ocenit v téměř jedenáctiminutové písni Komeda, která místy upomene i na Nymanův soundtrack k filmu Piano. U zbytku se hodí vydat varování, že klavír zde hraje často... eee... druhé housle (ach jo) ve prospěch různých synthových zvukových ploch a experimentů. Právě synťáky zde nejednou upomenou na starý dobrý Island, kdy plebejec se zmíní o nějakem Sigur Rósovi, zatímco gentleman přidá aluzi na (poslední dobré) album Sólstafir - Óttu.

 

Softly and close
Dancing, dancing those two little ghosts
Time is a space and space is a time
Are we saying goodbye?


Hania Rani skrze svoji tvorbu objevuje. Objevuje prostředí kolem sebe, objevuje svoji pozici ve svém (třeba jen vymyšleném) světě, objevuje své nové hudební nástroje. Naprosto zjevně není poháněna jakýmikoli obvyklými muzikantskými ambicemi, prostě se tak nějak dívá z okna a píše o tom hudbu. Stačí přečíst pár rozhovorů s ní, abyste zjistili, že prakticky ke všemu, kvůli čemu jí můžeme jako hudebnici poznat, byla někým dotlačena. Jinak by si asi napořád hladila klávesy někde v chaloupce na muří nožce. Přes tu svojí tvůrčí koncentrovanost a zdánlivý klid ale její svět není jednoduché, optimistické místo lákající k odpočinku a usebrání. Je tajemný, nepodchytitelný, moc vám toho neřekne a ačkoli zde převládá zvláštní ticho, usnout byste se zde spíš báli. Vždyť ona sama zatím neví, co od těch duchů má čekat. Což jí ale nebrání s nimi občas zkusit mluvit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky