Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Harakiri for the Sky - Aokigahara

Harakiri for the SkyAokigahara

Victimer27.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Pár pěkných motivů ve skladbách, které moc nezaujmou a spíš ulehají do umělého spánku v klidu lesa.

Neuběhlo moc času od chvíle, kdy HARAKIRI FOR THE SKY debutovali ve snaze vypustit dravce, aby se zapsali do povědomí svým poměrně nadějně znějícím post-blackem. Dnes spolu s liškou ulehají do lesa sebevrahů a tváří se poněkud obyčejněji, než by bylo záhodno. Tohoto dojmu jsem se doposud nezbavil a neopustí mne ani do posledního slova této recenze. Abychom si přiblížili místo, kam se duo rakouských poutníků svými myšlenkami pokoušelo dostat, musíme se teleportovat do Japonska, přesněji do lesa zvaného "Aokigahara", který je vyhledáván jedinci, jimž už nezáleží na životě, stejně jako pro svou mytologickou minulost.

 

HARAKIRI FOR THE SKY pojali tohle dobrodružství po svém a opatřili svých deset nových písní srozumitelně vybavenými melodiemi, které po celou stopáž alba zápasí s black metalovým vztekem a urputným křikem z hrdla chlapce, který je skryt za iniciály J.J.. Podobně jako na debutu nejsme svědky hrubých násilností, ale podstupujeme snadno vstřebatelnou metalovou melancholii, která je jen v určitých fázích trochu víc přiškrcena za konečník a působí poněkud rozzlobeně. Jinými slovy - jsme ve společnosti líbivých melodií, které čas od času vykope z jejich místa na slunci vichr z hor, či v tomto případě z nechvalně známého japonského polesí.

 

 

Ve jménu sterility ovšem není umožněn hlubší prožitek, skladby se na sebe vzájemně nabalují, chvíli se tváří hezky a chvíli plakají nad dalším ztraceným životem. HARAKIRI FOR THE SKY určitě mají dar přenést pár hezkých motivů do metalové hudby, ale jsou zatím docela daleko od toho, aby jejich přínos dostál kvalitní trvanlivosti. I když jsou jednotlivé pasáže samy o sobě posmutněle lákavé, nejsou těmi, které lze považovat za něčím významné nebo přímo určující. Dobrá, jsme někde v lese, možná se vedle ze stromu bude houpat mladá dívka, jenž neunesla své emoce a propadla beznaději, možná se chvíli budeme cítit taky podivně, ale ve výsledku budeme pořád ve stavu zdravotní způsobilosti a dopad alba příliš řešit nebudeme. 

 

Neřeším ho ani já, neboť téměř žádný není. Mám pro podobně laděnou muziku slabost, ale vybírám si. Lesní odkaz "Aokigahara" se hezky poslouchá, ale také stejně hezky vyšumí, stejně jako pohyb větví nad hlavami sebevrahů. Dojem nezlepší ani závěrečná coververze od Tears For Fears, která pouze poukáže na fakt, že novoromatická kapela měla o dost větší talent na hitové momenty. Jinak ale jede v lajně vykřičení všech frustrací z hrdla ven. Čekal jsem víc...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 27.8.14 15:16odpovědět

Vidím to stejně. Když už někdo nazve své dílo Aokigahara, což je název v sobě nesoucí mnohé, očekávám opravdovou destrukci, depresi a další sklíčenosti. Tohle je jen, s prominutím, pubertální ejakulát.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky