Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na dešti je něco kouzelného. Na někoho padají chmury a smutek, někoho ta slota nasere a někdo se kochá. Pro ty, co se kochají, by tady byla jedna deska, u které se v podzimním nečasu, ale nejen v něm, pěkně relaxuje. On totiž Ihsahn, vůdce rozpadnuvších se, ale stále fenomenálních Emperor, dosud nesložil ruce do klína a tvoří jako zběsilý. Už za Císaře pána se angažoval v několika vedlejších projektech A po rozpuštění Emperor pokračuje dál a pod různými štíty. Jedním z nich je famózní věc – Hardingrock.

Střelka kompasu se vychyluje zcela opačným směrem než jsme byli zvyklí, pryč od blackových příšer, odklání se od heavy soundu mořských tornád a symfonično ala Peccatum je také v nedohlednu. Naopak naše loďka přistává ve snovém oparu venkova, kde jediné rozptýlení po tvrdé práci představuje starý vypravěč legend a lidová veselice. Ihsahn se zde spolu s manželkou Ihriel oddává svéráznému rockování silně protkanému domácím folklórem. Trio s nimi tvoří mistr houslista Knut Buen, na jehož houslích je postavena nálada desky.

Samotné skladby mají silnou schopnost probouzet představivost. Melodie se zarývají pod kůži s neobyčejnou lehkostí, najednou se přistihnu, že skotačím do rytmu kolem monitoru počítače. Hned první kus začíná smutným drnkáním klavíru a vemlouvavý vypraveč se snaží cosi ozřejmit. Celá deska je ovšem nazpívaná v norštině, takže tomu moc neporozumím. A už tady fidlají housličky, které se mi asi líbí nejvíc na celé desce. Pasáže, kdy to rozjedou pěkně od podlahy, patří k nejlepším částem alba. Od druhého kousku se trošku přitvrzuje, řízný rock je propleten linkama houslí a klavíru, motivy se střídají a tvoří celkem komplikované dílko. Ihsahn zpívá čistě a melodicky, stylem podobným jako v Peccatum nebo třeba na IX Equilibriu od Emperor. V několika kusech se ovšem vrací i k blackovému skřehotu, kterým vhodně dotváří dramatičnost. Za zmínku stojí i pasáže, kde je hudby poskrovnu, ale přesto špicuji uši. To když vypravěče zlomí žadonění čeládky a on začne vzpomínat a vypravovat. Výborné kusy Margit Hjukse a Grimen. Ovšem vrcholem alba je pro mě předposlední skladba Nykken. Introidní začátek postupně přechází do rytmických šumů a  ruchů. Poté nastoupí něžný klavírek a to už ve mně srdce krvácí.

Místy mi deska připomíná naše Silent Stream Of Godless Elegy, ale to je hodně vzdálené a až rouhačské srovnání. Snad jen díky tomu folku. Kolem a koukolem jde o věc, která mě odzbrojila svým géniem a originalitou.