Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K Poppy Ackroyd opravdu dobře sedí přívlastek inovativní. Její současná deska už sice není až takovým inovátorem a událostí, jako její Escapement z roku 2012, pořád ale jde o pozoruhodné dílo. S Poppy se pohybujeme v žánru neo-classical či spíše moderní vážné hudby, hodně provázané s elektronikou, jakou ale často ani nestihnete postřehnout (často pouze v rytmech). Kdo by zatoužil ještě více přiblížit a zaostřit na makro detail, Poppy se účastnila projektu Hidden Orchestra a našla své místo v portfoliu vydavatelství One Little Indian, což znamená především Björk. Dalším známým jménem budiž i Asgeir. Samotná Poppy je hlavně pianistkou, ale z recenze a poté především z desky zjistíte, že zdaleka nezůstala jen u černobílých klapek.

V úvodu doporučuji přečíst si rozhovor s ní na m-magazine.co.uk, od kterého jsem si dovolil se i částečně odrazit k této recenzi. Uděláte si ucelenější představu o ní jako o umělci a o tom, co má vlastně za sebou.

Aktuální deska z roku 2018 je kombinací dřevěnných dechových nástrojů (píšťala a klarinet) spolu s perkusemi na poměrně zajímavý nástroj zvaný hang. Ten jsem si navždy spojil s produkcí Portico Quartet, kteří dokud se takto jmenovali, tento nástroj využívali jako zásadní rytmickou složku. V případě Poppy je to zajímavá a vlastně i tradiční změna daná historií, kdy se s každou další deskou orientovala na jinou dominanci nástrojů..

"I wanted to follow on from the concept behind my first two albums. On Escapement, I used sounds from only the piano and violin to make the album, and on Feathers I used a range of keyboard and string instruments."

Stojí za zmínku fakt, že Poppy je zároveň houslistkou a že velké procento smyčcových aranží je právě její prací a hrou. Druhým faktem je, že se obklopila lidmi jako je Manu Delago (Björk, Cinematic Orchestra nebo Anoushka Shankar) a Mike Lesirge (spolupracujícím s jedničkou Ninja Tune Bonobem). Takže výsledná produkce je hodně v tomto stylu.

Resolve je deska plná nádherných kompozic, vše vždy v základu podpořeno klapkami jejího piána a vymalováno v nejužším prostoru okolo aranžemi ze živých nástrojů. Když si vezmu, že celé toto vzniklo na principu dvouletých "sessions" s muzikanty, kdy se neustále dolaďovali detaily, jsem unešen jednoduchou krásou kompozic. Poppy je totiž vyškolená umělkyně, která až postupem času (právě i díky fungování v Hidden Orchestra) začala poslouchat své věci jinak.

"The biggest change for me with music over the years has been to do with listening. When I started to produce my own music, I learned to listen in a way that I never did as a classically trained performer. I now focus much more on the final sound of everything I do, in addition to the emotional content of the music and the physical side of playing an instrument."

Resolve baví svou paletou zvuků, perkusí a tím, jak to v kompozicích žije vlastním životem. Je v tom obrovská spousta detailů, vše často stojí na jednoduché a přitom složitě se rozrůstající kostře piánového motivu. Za dlouhou dobu, co se neo-classical stylu věnuji, jsem už slyšel mnoho a toto dílo stavím vedle Maxe Rychtera (není ale tak dramatická a emotivní) a dalších, bez otálení. Je z toho cítit radost z hraní, odvaha a chuť experimentovat. Ta neskončila na začátku, ona trvá a do tohoto žánru přispívá hodně zajímavými díly. Na ploše 47 minut v deseti skladbách dokáže rozpoutat chytlavou a přemýšlivou paletu zvukomaleb. Každý detail, každý odraz, vše je vyladěno na maximální vyznění a výsledná post-produkce musela být docela zábava - je tam mnoho detailů, mnoho zvuků nástrojů obráceno pozpátku, perkuse se doplňují s každým rozvibrováním nástrojů. Je to taková rozkvetlá louka plná květin, stonků, barev... v tu či onu dobu tím vším prolétne vítr, co na okamžik pročísne tvary a zanechá spoustu dojmů a zvuků. Odrazů. Načne příběhy, nad kterými můžete i nemusíte přemýšlet.