Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Australské firmě Battlegod Productions padla do oka kromě domovské scény také skandinávská lokalita. Jak jinak si vysvětlit, že v kójích své stáje pečuje hned o devět koňů z Norska a Švédska. Ti nejlepší šampioni mezi nimi sice nefigurují, ale obecně vzato se dá tato oblast považovat za spolehlivou líheň zajímavých seskupení. Mezi sedmero norských zástupců patří i Harm, kteří od roku 1997 přísahají na thrash metal a ani o nich se nedá říct, že by dělali tradici své země ostudu.

Takřka dvacet let od založení Harm je trochu matoucí údaj, neboť první album Devil se kapele podařilo uvařit až v roce 2006. Aktuální nahrávka má pořadové číslo 3 a její strašidelný obal se v hudebních kšeftech začal objevovat v květnu. Ačkoliv Harm nesleduji a moje setkání s nimi je prostřednictvím nahrávky October Fire úplně první, s přihlédnutím k dostupným informacím si troufám říct, že jejich místo na scéně se za těch nemálo let moc nezměnilo. Alba vycházející s odstupem zhruba pěti let, občas nějaká rošáda v sestavě a žádný propad nebo vzestup popularity. Obklopeni rarachy a čerty, kteří v Norsku číhají na každém kroku, to Harm jako parta thrash metalistů asi nemají úplně jednoduché. Ale třeba se mýlím.

Každopádně October Fire na mě působí podobně jako jejich kariéra - zvolna plyne a nevybočuje do extrémů. Rozhodně nechci říct, že by mě album nudilo, ale až na několik výjimečných momentů si Harm hrají to svoje, v řádných thrashových mantinelech a podle osvědčené receptury. Ve fázích kompozičního nadhledu (Executioner) či v osvícených chvílích odvahy odlepit se od standardů (báječná Trying to Grow Wings) jsou Harm poutavými společníky při různých denních činnostech, kteří zároveň dodávají tolik důležitou energii do žil posluchače. Rovněž epičtější titulní skladba podněcuje zadumanou náladu a zanechává po sobě něco víc, než jen “muzakovskou” prchavost. Naopak ničím nevybočující thrashovky jako např. Shadow and the Slave se v mé mysli nedokáží udržet ani po mnoha posleších, zkrátka jsou ryze průměrné.

V jednom rozhovoru s bubeníkem Kevinem Kvålem mě zaujaly některé okolnosti vzniku alba, především informace, kde Harm čerpali inspiraci: “Když jsme pracovali na tomto albu, inspirovali jsme se v jiných žánrech. Já a Steffan milujeme delta blues, takže se dá říct, že tato nahrávka je Robertem Johnsonem, Sonem Housem nebo Howlin’ Wolfem ovlivněna více než metalovými kapelami! Nechceme se nijak srovnávat s ostatními, ale usilujeme o to, abychom zněli v rámci žánru co nejvíce osobitě a ne jen hráli thrash metal…” To je hlavní důvod, proč budu i nadále Harm po očku sledovat. Ano, často tyto řeči o osobitosti bývají jenom fráze, ale v malinkých nuancích je cosi bluesově elegantního na nahrávce opravdu slyšet a jsem zvědav, jestli se to těmto Norům podaří v budoucnu v jejich hudbě rozvinout do větší míry. Věrnost kořenům zůstane sice i nadále dominantní, ale mám předtuchu, že Harm příště popustí uzdy svých fantazií poněkud více. Snad to ale nebude za dalších pět let...