Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mám se přidat na stranu obdivovatelů, jejichž tábor každým rokem vzrůstá, nebo naopak ke kritikům, kterým se nepozdává, že se tajuplná Mgła zastavila ve svém vývoji a opakuje osvědčené postupy? Tak nějak chápu a respektuji oba tábory a uvědomuji si, že se svým názorem jsem tak nějak mezi. Už ve své recenzi na předchozí, velmi oceňovanou řadovku Excercises in Futility, jsem pociťoval podobná dilemata a svoji úvahu začal prakticky stejně.

Mgła nalezla svoji cestu a z ní neustupuje ani na krok. Rozvíjí vlastní styl, což rozhodně není málo, avšak snadno rozpoznatelný rukopis obsahuje stále podobné postupy, či dokonce melodické linky. Od prvopočátku rovněž nepoužívá názvy skladeb, pouze je odděluje římskými číslicemi. Ač se zdá, že se jedná o ultra konzervativní interprety, z jejich nahrávek je znát obrovská tvůrčí svoboda, pramenící v radosti ze hry samotné. Chytlavé momenty nestřídá nepropustná hrubost, jak se děje u konkurence. Skladby má Mgła doslova napěchované atmosférou, která v sobě pojí chladnou náturu s vřelou otevřeností. Obě strany mince jsou totožné, nerozdělené.

Age of Excuse se oproti předchozím dvěma řadovkám vrátila k větším sypačkám. V úvodní skladbě sice ještě proudí hymnické rozpětí křídel, ale v půli se nálada změní v běsnění, gradující sílu doprovází chladné vrčení. V závěru M krkavčím hlasem nastíní, že nejsou k dispozici žádné cesty, ale noční můra nekonečného opakování. Že by proroctví? Od druhé skladby je tempo naléhavější, dobře známé tvůrčí prostředí chlácholí jednodušší posluchače, ti vnímavější poznají, že není vše totožné, že se Mgła snaží cílit v detailech. Je možné, že jsou nové skladby krapet jednodušší, než tomu bylo v minulosti, neznamená to však, že by tratily na důrazu a síle. Jednoduše řečeno, kdo chce - uslyší vývoj, kdo ne - může se nudit.

Jakkoliv je Mgła v každém případě meloblacková kapela, nevystačí s povrchním skotačením o dvou třech akordech. Pečlivě vypracované skladby si hrají s napětím a uvolňujícími výbuchy. Jestliže jsem mluvil o jednodušších kompozicích, myslel jsem ve srovnání s kapelou samotnou, ne že se dočkáme střídání refrénu se slokou. Každá položka má svůj vlastní vývoj, kytarové harmonie se postupně rozvíjí. M. to má o to jednodušší, má-li za sebou mistra Darksida, který se svojí pestrou hrou krade velký prostor jen pro sebe. M. je i velice schopný vokalista. Srozumitelným přednesem syčí slova s důrazem na každou hlásku a samohlásku. Což je velice důležité, když je třeba, aby posluchač rozuměl výtečným textům i bez toho, aby je musel číst. M. v nich podle mě reflektuje vlastní vize, filozofické nazírání a kupodivu naturalistické obsáhnutí okolního i vnitřního světa. Vše viděno metaforickým zrakem a ceděno nenávistným naturelem.

Rád bych se na moment zastavil i u grafického zpracování alba, které je opět velice minimalistické. Zbigniew Bielak na čelním motivu znázornil jakéhosi anděla pomsty, který si omluvně zakrývá oči a přitom drží rozmáchlý meč. Dav pod ním možná nic netuší, nebo mu je všechno fuk. Rád se na tento černobílý obrázek při poslechu koukám a přemýšlím nad texty.

Myslím, že zvukovou stránku není nutno rozebírat. Vše je čitelné, krásně drásavé a přitom stylově jedovaté. Od obou pánů nelze čekat žádný průměr.

Díky nekritickým ohlasům může kapela usnout na vavřínech a přestat na sobě makat. V současnosti se nachází v pilování toho, čeho doposud dosáhla. Výsledkem je osobitým fluidem načichlé, vysoce nadprůměrné album. Jestli ovšem bude příště stále to samé, mohlo by to znamenat, že fanoušků přibude, ale takových, kteří rádi kloužou nad povrchem. Hloubavější mohou odpadnout…