Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Harm - October Fire

HarmOctober Fire

Sarapis23.9.2016
Zdroj: promo CD // mp3 320
Posloucháno na: Mini hi-fi Philips // mp3 player Philips + Koss portaPro
VERDIKT: Lehce nadprůměrná thrashmetalová návštěva z Norska. Spíše staromilská záležitost s důrazem na atmosféru a bez ostychu k melodiím.

Australské firmě Battlegod Productions padla do oka kromě domovské scény také skandinávská lokalita. Jak jinak si vysvětlit, že v kójích své stáje pečuje hned o devět koňů z Norska a Švédska. Ti nejlepší šampioni mezi nimi sice nefigurují, ale obecně vzato se dá tato oblast považovat za spolehlivou líheň zajímavých seskupení. Mezi sedmero norských zástupců patří i Harm, kteří od roku 1997 přísahají na thrash metal a ani o nich se nedá říct, že by dělali tradici své země ostudu.

 

Takřka dvacet let od založení Harm je trochu matoucí údaj, neboť první album Devil se kapele podařilo uvařit až v roce 2006. Aktuální nahrávka má pořadové číslo 3 a její strašidelný obal se v hudebních kšeftech začal objevovat v květnu. Ačkoliv Harm nesleduji a moje setkání s nimi je prostřednictvím nahrávky October Fire úplně první, s přihlédnutím k dostupným informacím si troufám říct, že jejich místo na scéně se za těch nemálo let moc nezměnilo. Alba vycházející s odstupem zhruba pěti let, občas nějaká rošáda v sestavě a žádný propad nebo vzestup popularity. Obklopeni rarachy a čerty, kteří v Norsku číhají na každém kroku, to Harm jako parta thrash metalistů asi nemají úplně jednoduché. Ale třeba se mýlím.

 

Každopádně October Fire na mě působí podobně jako jejich kariéra - zvolna plyne a nevybočuje do extrémů. Rozhodně nechci říct, že by mě album nudilo, ale až na několik výjimečných momentů si Harm hrají to svoje, v řádných thrashových mantinelech a podle osvědčené receptury. Ve fázích kompozičního nadhledu (Executioner) či v osvícených chvílích odvahy odlepit se od standardů (báječná Trying to Grow Wings) jsou Harm poutavými společníky při různých denních činnostech, kteří zároveň dodávají tolik důležitou energii do žil posluchače. Rovněž epičtější titulní skladba podněcuje zadumanou náladu a zanechává po sobě něco víc, než jen “muzakovskou” prchavost. Naopak ničím nevybočující thrashovky jako např. Shadow and the Slave se v mé mysli nedokáží udržet ani po mnoha posleších, zkrátka jsou ryze průměrné.

 


V jednom rozhovoru s bubeníkem Kevinem Kvålem mě zaujaly některé okolnosti vzniku alba, především informace, kde Harm čerpali inspiraci: “Když jsme pracovali na tomto albu, inspirovali jsme se v jiných žánrech. Já a Steffan milujeme delta blues, takže se dá říct, že tato nahrávka je Robertem Johnsonem, Sonem Housem nebo Howlin’ Wolfem ovlivněna více než metalovými kapelami! Nechceme se nijak srovnávat s ostatními, ale usilujeme o to, abychom zněli v rámci žánru co nejvíce osobitě a ne jen hráli thrash metal…” To je hlavní důvod, proč budu i nadále Harm po očku sledovat. Ano, často tyto řeči o osobitosti bývají jenom fráze, ale v malinkých nuancích je cosi bluesově elegantního na nahrávce opravdu slyšet a jsem zvědav, jestli se to těmto Norům podaří v budoucnu v jejich hudbě rozvinout do větší míry. Věrnost kořenům zůstane sice i nadále dominantní, ale mám předtuchu, že Harm příště popustí uzdy svých fantazií poněkud více. Snad to ale nebude za dalších pět let...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky