Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V životě mám rád čísla. Přesnost, řád, strukturu, pravidla a vůbec všechno, co se dá převést do řeči čísel. Rád počítám. Ale přiznám se, že počítat všechny desky Steve Von Tilla se mi úplně nechce - má jich hodně jak pod svým vlastním jménem, tak i pod jmény dalšími, mezi kterými je jméno Harvestman určitě jedno z těch hodně zajímavých. I bez toho celkového součtu si troufnu tvrdit, že Steve Von Till je, pokud jde o muziku mimo domovskou kapelu, nejaktivnější člen Neurosis, o kterých už teď vlastně možná můžeme psát v minulém čase. V jistém smyslu je proto naprosto logické, že tvůrčí přetlak (který podle všeho stále minimálně u Von Tilla trvá) musí ven, byť jeh o forma se může poměrně dost lišit od podoby, která byla pro typická třeba pro Neurosis nebo pro sólové desky, které vydával pod svým jménem.

V podstatě už jen letmý pohled na portfolio nahrávek, ve kterých má prsty tenhle člověk, dává tušit něco o jeho všestrannosti či jistém hudebním chameleónství, pod kterým se ale vždy ukrývá (aspoň podle mě) stejný jednotící prvek – určitý přesah. Můžeme ho nazvat duchovní, můžeme ho nazvat mimohudební, můžeme ho nazvat všelijak, v důsledku je to totéž, totiž snaha přesáhnout čistou formu písničky a vtisknout ji další, hlubší, řekněme spirituální rozměr. A jestli se pak celek tváří jako folk-rockové písničkaření nebo v případě Harvestmana jako hra zvuků od přirozených po čistě syntetické, je v konečném důsledku vedlejší. Nebudu zde tvrdit, že jsem v běhu času slyšel všechno, co tenhle chlápek vydal, a stejně tak nebudu tvrdit, že všechno to, co jsem slyšel, se mi líbilo. Jak už to na světě chodí, jednou je dobře, jindy je to slabší, a jindy třeba zase ve formě nejsem já.

Steve Von Till nicméně ve formě nejspíš je, nebo minimálně hodně při chuti, protože pro letošní rok si přichystal rovnou tři desky. Triptych. Jestli první deska Harvestmana vyšla v roce 2005 a pak se po různě velkých skocích dopracoval až ke čtvrtému albu Music for Megaliths v roce 2017, tak letos toho bude hodně a nebude to jenom tak. Celý Tryptich je svázán svou myšlenkou (jak taky jinak, žejo) - jednak určitou fascinací v megalitických stavbách a jednak v starých kultech a v duchovním rozměru, který se z toho současného světa nějak podivně vytratil. Vydání všech tří alb bylo naplánováno přesně na čas významných úplňků v průběhu roku, přičemž tenhle první díl připadl na 23. dubna. Díl druhý, ze kterého se dá už poslechnout jedna skladba, očekávejte 21. července, finální díl potom 17. října.

Co nabízí díl první? Především zvukovou a hudební fantazii, která se těžko žánrově zařazuje. Nad vším se vznáší oblak psychedelie, pod kterým lze najít prvky dronu, prvky čisté elektroniky, prvky ambientu, které se vzájemně proplétají, omotávají a prorůstají jeden do druhého tak, že ostrou hranici v podstatě najít nejde. Pojícím prvkem je pomalé, až rozvláčné tempo připomínající zklidňující trip plný omamných, hypnotizujících látek, který má chvíle lehce temnější (How to Purify Mercury) anebo chvíle hlubokého klidu (Coma). Jednotlivé motivy se cyklí ve smyčkách, proměňují jen lehce, trvají dlouho a nikam nespěchají. Místy se dotýkají sfér čistého minimalismu (Nocturnal Field Song), místy ožívají skromně se vyskytujícím hlasovým doprovodem, díky kterému se lehce přibližují hudbě Horseback (skladba Give Your Heart to the Hawk). Především v úvodu desky (první čtyři skladby) působí celek živějším a vitálnějším dojmem, v jejím závěru je atmosféra lehce ospalá a jaksi vyvanulá.

Kromě Steve Von Tilla a dobrých rad jeho dobrých známých se na albu setkáte s hostujícími muzikanty, jejichž vliv a příspěvek do hudební mozaiky je z mého pohledu spíše kosmetický. Kromě výrazněji slyšitelných dud Johna Goffa v závěrečné Mare And Foal můžete zaslechnout baskytaru Ala Cisnerose z OM (a taky samozřejmě Sleep) nebo perkuse Davea Frenche z YOB, což obojí pokládám mnohem víc za doklad jisté duchovní spřízněnosti než za nějaký dominující muzikantský vklad.

Ať tak či onak, první díl Triptychu je album svým způsobem návykové, zajímavé a z pozice posluchače přijímajícího většinovou produkci určitě osvěžující a nezvyklé. Nelze od něj očekávat žádné velké hnutí emocí, ani žádnou instantní porci hudební zábavy, což předpokládám, že fanoušci Harvestmana ani neočekávali. Zklidnění, snění, odpočinek, mámení smyslů a hluboký výdech – někde tam lze najít odpovědi.