Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Hate Eternal - Infernus

Hate EternalInfernus

Garmfrost17.9.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50
VERDIKT: Není nutné lkát nad starými dobrými časy death metalu. I nové jsou dechberoucí, jak dává na pamětnou Hate Eternal. Zrodil se další bestiální kult technického nářezu, tentokrát začernalešího rázu.

Jméno Erika Rutana je známo a respektováno napříč extrémní scénou, a to nejen díky jeho krátkému účinkování ve slovutných Morbid Angel, ale hlavně díky jeho dítku Hate Eternal. Je rovněž vyhledávaným producentem a častým hostujícím hráčem. Každopádně ani takový všeuměl nemá zajištěné múzy, které by jej líbaly o sto šest, a on pak chrlil jeden klenot za druhým. Desky „Fury & Flames“ nebo jeho následovník „Phoenix Amongst the Ashes“ dle mého názoru nenaplňovaly, co se od nich očekávalo a čeho je Rutan schopný. I přes výtku si musíme ujasnit, že obě alba patří mezi extra ligu deathmetalového světa. Letošní várka brutální jízdy dává vzpomenout, že Hate Eternal nepatří mezi unavené legendy, chrlící alba jak na běžícím pásu, bez uměleckého vkladu a sázející spíše na jistotu. Sestava ani tentokrát nezůstala beze změny a my se tak můžeme těšit z rytmického ďábla Chasona Westmorelanda, který má úder rychlý jako blesk a techniku vyšperkovanou. Jeho nástřel oživil lehce unavenou Rutanovu bárku, jež nyní zní mocně a je hodna svého kultovního statusu.

 

Tatam je sterilní brutalita. Zůstal čirý děs, zlo a brutalita. Rutanův hlas jest opentlen černým zlatem. Řve, až máte pocit, že mu hlas musí z chřtánu vypadnout. Vůbec nevadí, že HE zůstávají coby trio. Erik samozřejmě nahrál vícero stop, takže kytary jsou barevné, jdou přes sebe. Kouzlo je i v base mistra Hrubovcaka. Nejen že podporuje kytarové běsnění, ale zhmotňuje atmosféru chrastivým duněním, jakoby zbloudilým z crustové smečky. Úžasem zírám na vrstevnatou práci s melodiemi, a to navzdory tomu, že Rutanovci nejsou melodici, u kterých byste se tetelili blahem. Jsou hnusní, zákeřní… Mistrovští! Stejně tak úžasná je práce s barvou zvuku, o kterou se opět postaral Erik Rutan. Ve studiu s ním seděl i J. J. Hrubovcak, a proto možná ta tolik výrazná basa v mixu. Zde se zřejmě rozdělí fans na odmítače hluku a přeřvanosti a ty, kteří tolik citlivá ouška nemají a řvavou nahrávku si užijí.

 

 

Hate Eternal nehrají nic, co by od nich nikdo nečekal. Hlavní postava je tatáž a změna v sestavě nepromlouvá do výsledného znění skupiny, tak proč je novinka tak zajímavá? Zajímalo by mě, co se stalo, že je tolik nadupaná energií a žhavými nápady. Z nahrávky se valí síla tsunami, která vás rozseká napadrť. Myslím, že i takoví Behemoth v dobách nejlepší kondice nebyli schopni kočírovat práci s takovým tempem, grácií i nátlakem či vrstevnatou atmosférou. Na rozdíl od jmenovaných zůstávají Hate Eternal konzervativní. Nechoulí se do masek. Vše je o prvotřídním muzikantství a neutuchající skladatelské potenci. Přímočaré vpády koření technické vyhrávky, takže nemáte pocit z profesorství. Zvláštní se jeví titulní věc uprostřed alba, evokující to nejlepší z dílny Morbid Angel. Lépe řečeno, čeho by Morbid Angel mohli být schopni, ale žel jdou jejich choutky jinou cestou. Naopak bych se obešel bez divné instrumentálky „Chaos Theory“, která ukazuje hráče coby mistry, ale jinak je hluchá a prázdná. Je-li ovšem toto jediná výtka, není pochyb, že je novinka „Infernus“ dílem výborným, marně hledajícím konkurenci. A to i v rámci vlastní diskografie. „I, Monarch“ nalezl soupeře a možná za ním zaostává. Možná. Ať žije floridský death metal made in Erik Rutan!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Petr / 17.9.15 18:51odpovědět

10/10 - Palba neskutečná!

Sarapis / 17.9.15 14:57odpovědět

Vzorek zní slibně, dík za tip. Sterilitu napadla bakterie, to je dobře!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky