Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela s takto tuhým kořínkem musí růst z náležitě prosycené půdy, decimované jednou ranou za druhou. Varšavské podhoubí takovým rozhodně je a asi by mohlo vyprávět děsivá svědectví. Své o tom určitě něco ví i Hate. Kapela s dvanácti řadovými alby a neutichajícím motorem, kterým je kapelník Adam. Ten jako jediný pamatuje dřevní léta devadesátá a zůstává jediným zakládajícím členem. Ostatní hudebníci jsou už pozdní náplava snažící se vnořit do jasně předepsaného toku zla. Proto je určitě možné tvorbu Hate rozdělit na jasně ohraničená období podle tehdejší sestavy. K tomu se ovšem necítím povolán. Hate celé roky proplouvají na horizontu mého zájmu a naše setkání byla vždy víceméně náhodná a neškodná. Tam jsem si pustil ukázku, jinde narazil celé album, ale o nějakém soustavném zájmu nemůže být řeč. Rugia je prvním vážnějším pohledem na legendu, která by neměla být přehlédnuta.  

Z alba zní neutuchající odkaz blackové zuřivosti. To je asi ten zásadní háček, který mě k Rugii přilepil. Nekonečná kytarová metla, která v žánrově stylizovaných melodiích vymetá kouty u zrádných konvertitů. Ta víra je u Hate stále jedna a přísahá na určitý díl blasfemie, slovanské vzájemnosti a něčeho mezi nebem a zemí. Hate se tedy nepokrytě hlásí k blacku a jeho vliv je mnohem silnější než ten deathmetalový, o kterém by mohla být řeč. Někde se projeví víc, jako například ve skladbě Saturnus, jinde hraje takzvané druhé housle a chvíli trvá, než zaregistrujeme třeba hutnější a důraznější rytmus.

Významnější roli hraje rychlost hoblující střídmé, sporé melodie. První tóny úvodní a zároveň titulní skladby jsou náladotvorné a vzbuzují příjemně známé vzrušení z toho, jak si v následujících chvílích zarouháme. Kdo není náročný toho neurazí fakt, že sledujeme prověřené stopy vedoucí nás k tisíckrát navštíveným kaplím, ve kterých jsme byli svědky desítek podobných obřadů. Rugia jen rozšiřuje možnosti podobné zábavy namísto, aby se snažila vytyčit nový směr. To je důvod, proč působí věrně, přiměřeně zle, ale vůbec ne ortodoxně. V několika pasážích se dokáže melodicky rozvášnit a kytary rozehrají skoro heavymetalovou parádu.

Tohle je jeden z těch případů, kdy není o čem dlouho přemýšlet. Jednoduchý, přímočarý, začernalý metal. Tahle nekonfliktnost někoho odradí, ale nemusí být z principu nevýhodou. Sice se nerozplývám nad rozšafnou originalitou nebo brilantním zvukem, ale na druhou stranu necítím ani zklamání z jakékoliv vyčpělosti. Jde o příjemnou blackovou desku, kterou rád jednou za čas vytáhnu a projedu v digitálním formátu. Letošní Hate pro letošek znamenají kvalitní průměr.