Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hatebreed - The Divinity Of Purpose

HatebreedThe Divinity Of Purpose

Bhut10.4.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Album plní svou roli naprosto výborně. Onou rolí je ukázat světu, že Hatebreed ještě neřekli své poslední slovo, že jsou zase naštvaní a že stále umí dobře rozproudit krev v žilách.

Jak správně reagovat na nové album kapely, která má kultovní status v rámci svého žánru? Především si nic neslibovat a volně se nechat překvapit. Nemůže se pak stát, že bude dotyčný zklamán a znechucen. Já od Hatebreed tedy nic nečekal a upřímně jsem si málem nevšiml, že mají další album. O to víc jsem pak překvapen svěží porcí, kterou servírují na své novince The Divinity Of Purpose.

 

Předně je si třeba ujasnit, že žádné kejkle a roubování čehosi na své osvědčené kopyto skupina nevyužívá. Jistý vývoj v diskografii sice znatelný je, ale spíše se jedná o mladší období kapely. Dnes už Hatebreed sypou do lidí hardcore metal (záměrně nepoužívám slovo metalcore), který mají vyzkoušený a lety prověřený. Jsou to právě oni, kdož můžou být právem označování za matadory žánru. A je jim to třeba uznat a chtě nechtě přikývnout. Nový materiál sice nic nového nenabízí, ovšem předvádí, že i stokrát omleté stále dokáže zapůsobit, zaujmout, ba dokonce strhnout. Vy, kdož Hatebreed po léta znáte, či přinejmenším znáte alespoň jedno album vydané od roku 2003, jistě víte, o čem je řeč. Jsou to stále oni a dávají to patřičně najevo již od prvního tónu. Notně naštvaný a agresivní hardcore zahuštěný údernými motivy a postupy syrového metalu. Ačkoliv možná bych mohl přeci jenom zachytit fakt, že kapela se čím dál víc blíží metalovějšímu výrazu. Ale tento jev je dost nepatrný a pokud jej vyloženě nehledáme, nenajdeme ho.

 

Co tedy dalšího o novém albu Hatebreed říci? V podstatě bylo vše důležité řečeno. Tedy to, že jde o klasickou dávku HC metalu s charakteristickými rysy jejich loga. Můžeme se bavit ještě o něčem jiném? Jasně, můžeme říci, že deska vyšla s téměř čtyřletým odstupem od posledních zářezů, že ji vydává Nuclear Blast, nebo že obal namaloval jistý Eliran Kantor. A u toho bych se zastavil. Pokud je vám toto jméno cizí, možná na rozpomenutí pomůže výčet několika děl, se kterými se můžeme setkat. Tak například stvořil obálku pro Sodom In War And Pieces, Testament Dark Roots Of Evil, Sigh poslední dvě řadovky, Communic The Bottom Deep a spousty dalších. Poměrně oblíbený výtvarník, jehož jménem jsme ale vyčerpali důležité informace týkající se zrodu alba The Divinity Of Purpose.

 

Ačkoliv se jedná o vcelku běžný nářez, kterým Hatebreed častují svět už celkem dlouho, jeho poslech si užívám. Tohle album nenabízí víc než energickou muziku na mlácení hlavou, takže by se hodilo říct, že volume doprava a třepat, třepat, třepat. Ono to tak vlastně je. Skvěle odvedená práce, kterou si kapela obhájila svůj status. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 12.4.13 9:37odpovědět

Ja ti nevím. Desku jsem poslouchal někdy v době, kdy vyšla a přišla mi celkem srandovní. Jamey Jasta je sice křikloun par excellence, ale album celkově na mě působí jako taková vtipná hra na nasranost. Chléb a hry.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky