Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hatriot - Heroes of Origin

HatriotHeroes of Origin

Michal Z25.10.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Absolutní old school thrash metal, jehož průvodcem je sám pamětník Steve "Zetro" Souza. Nahrávka nabitá intenzitou a energií, jak se sluší a patří. Kdo se přenese přes nepůvodnost, zvítězí a Hatriot si užije. Pro pamětníky nostalgické připomenutí, pro ty, co odkopli thrash metal před léty, zbytečné hledání ve vyprahlé studnici.

Hatriot je na thrash metalovém poli jméno nové. Nikoliv jeho vokalista. Vichřice Steve "Zetro" Souza je zpět a kdo ronil slzy po starodávných Exodus, má šanci je setřít a jako textilii použít právě album "Heroes of Origin". Mohl bych ještě přidat definici, že jde o ryzí old school thrashing a není třeba více rozebírat. Jenže příval slov nelze zastavit, stejně jako neurvalou kadenci hudby Hatriot. Zetro je jasný adept z kategorie lidí, která si nehodlá přiznat skutečné stáří a stále žije ve své představě o hudbě, na jejíž produkci nehodlá nic měnit.

 

Zdají se vám aktuální Megadeth vychladnutí a vysušení, Overkill na hraně suché profesury, chcete vypláchnout palici a protřepat kštici a Kreator si necháváte odležet? Není lepšího adepta na poslech než Hatriot. Zetro pobral rodinné příslušníky a nahrál explozivní rozžhavený materiál, že až zapomínáte na fakt, jaký rok je aktuálně v kalendáři a že produkce linoucí se z drážek alba už tady byla nejméně tisíckrát. Nepůvodnost je hlavní středobol v konečném součtu mého hodnocení, byť se může dle dominantního blahořečení zdát, že se jedná o bezchybnou nahrávku. Chybí jí tedy to hlavní, originálnost a vlastní ksicht. Zetra člověk nepřeoperuje, ale mladá krev tepe přesně ve stylových intencích, jak tomu bylo po roce 1984.

 

Čert však vezmi nepůvodnost! Odvěký thrash metalista ukován dávno zrozeným thrashingem, zjizven loučením s mnoha oblíbenými soubory, jejich skonem či odklonem, musí být zjevením Hatriot nadšený a bude si je pečlivě střežit. Nasazení a intenzita dominují bez kompromisu. Chuť vytvořit z každé skladby mohutnou saň nelze dělat z kalkulu, ale z lásky k látce. Intenzita je navíc temperována jakostními kytarovými sóly. Chlapci si nedělají iluze, nehrají si na bohy metalu nebo vizionáře, ale urputně obrušují kvalitní thrash metal. Tleskám, byť stále musím pedantsky připomínat, že se neblýská na nové horizonty, kudy by mohli svůj styl vyvézt z uzavřeného kruhu kanibalismu vlastního kmene.

 

To, že vám při poslechu bude cyklicky a s každým taktem přilétávat jméno Exodus, netřeba vzpomínat, občas si rozpomenete na Kreator nebo Overkill. Materiálu Hatriot bych bezedně užíval a slastně jím proplouval, nebýt právě zmíněných stavebních kamenů. Sic jsou na sebe sesazeny s laserovou přesností, ale přesto mě ruší a nedávají klid. "Heroes of Origin" je rozjetý opancéřovaný kolos s bezedným arzenálem. A tady je možná další chyba alba - je příliš jednotvárné, intenzivní bez jakéhokoliv vykročení do rozmanitých vod. Maso nelze jen nekompromisně porcovat a na to chlapíci tak trochu pozapomněli. Naštěstí má slova vyslyšeli alespoň na minutku v úvodu "Shadows of the Buried", kde se občas vysadí tempo a intenzita je nahrazena tíživostí a sóla dostanou prostor pro dozrání. Nádherný šperk současného revivalového thrashingu. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky