Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hudba PCH je jedinečným mixem EBM a Crustu, jejich divokost a hlučnost jdou ruku v ruce s výraznými elektronickými pasážemi, jejich texty zaobírající se temnou budoucnosti a odvracenou stránkou lidské společnosti, jako celek definují žánr "cyberpunk".

Tolik ze zaslané oficiální biografie kapely Plague Called Humanity, v níž jsem nechal vše, tak jak to přišlo. Kde začít? Tak především asi v Brně, odkud podle všeho toto nyní již kvarteto pochází a kde se před devíti lety zrodily prvotní myšlenky na propojení elektronické a bojím se říct kytarové muziky. Historií kapely jsem nepolíben, takže první demo vydané v roce 2014 naposlouchané nemám a pokud snad zvuk kapely prošel během let nějakým vývojem, nevím

o něm. Na recenzi dorazilo aktuální EP Disconnection z ledna letošního roku, na němž se kromě intra nachází čtyři autorské skladby a pět remixů.

Pokud jde o první dojmy, napadají mě dva (a není to protimluv). Tím prvním je poněkud naivní artwork, který mě nezaujal ani svým provedením, ani svými až polopaticky sdělovanými myšlenkami. Druhým prvním dojmem je celková neposlouchatelnost desky s ohledem na tak agresivní zvuk, že jeho pravidelná konzumace vám způsobí zdravotní potíže. Píšu to s plnou zodpovědností a vážností, a pokud snad tomu nevěříte, doporučuju tuhle desku hodně zesílit a poslouchat dvě hodiny pořád dokola. Na závěr se sami sebe zeptejte, jak se cítíte.

Po doznění dvouminutového intra, které může znamenat a předesílat prakticky cokoliv, přichází první ostrý náboj v podobě skladby Doomed Generation. Ta více méně definuje vše, co se děje v dalším sledu. Tedy brutálně přebuzená elektronická linka, která sama o sobě postačuje k tomu, aby mě zahnala na útěk. Někde v tom hluku je slyšet i kytara, ale stejně tak by tam být nemusela a na výsledek by to mělo pramalý vliv. Elektronické plochy jsou natolik určující, že kromě blackmetalově (fakt jo!) laděného vokálu všechno ostatní nemá vůbec žádný prostor.

Samostatnou kapitolou ve zvuku PCH jsou bicí, což píšu jaksi obecně, protože o bicích v pravém slova smyslu nemůže být řeč. Neexistují. Dívčí část kapely promine, ale jejich stopu by naprogramoval i úplný začátečník za jedno odpoledne a po pravdě skladbu The Truth z něčeho takového podezřívám. I zde platí zásada, že význam hudebního nástroje byl degradován na nulu a jeho smysl v aranžích PCH je pouze symbolický.

Pro mě možná zásadním problém je ale absence jakékoliv atmosféry, která by desku posunula do pozice poslouchatelné hudební nahrávky a hlavně stmelila v jeden fungující celek - na tomto místě připomenu naopak z tohoto pohledu velmi povedenou a žánrově blízkou desku Black Coal Depression od Gorgonea Prima. Jistý náznak lze slyšet ve skladbě Disconnection, ale je to málo a nikde jinde už nic podobného najít nelze.

Celá produkce PCH se vlastně soustředí na elektronickou a vokální agresi vůči posluchači, což se svým způsobem daří, ale hudebně to samo o sobě vůbec nefunguje. Je pak celkem na zváženou, zda založit svou produkci především na digitální editaci destrukci zvuku bez nějaké hudební myšlenky, je smysluplné a pokud ano, co je tím smyslem. Odpověď mě nenapadá.